Divadlo je zrcadlem života

Nedávno měl v plzeňském divadle premiéru muzikál Miluji tě, ale… O čem vlastně je?

O životě, o soužití mezi mužem a ženou v různých generačních fázích. Popisuje vzájemnou lásku a překážky, které jí brání v rozkvětu. Ze svých výstupů mám nejraději asi staříka, který se snaží v krematoriu seznámit s nějakou babičkou. Vše je pojato velmi humorně, i když někdy to může vyznívat trochu tragicky, zkrátka tak, jak to v životě opravdu chodí. To je jeden z důvodů, proč má hra úspěch. Každý si v ní najde něco ze sebe.  Původní název v překladu zní – Miluji tě, jsi prima, ale rychle se změň. Producent to zkrátil na Miluji tě, ale… což mi přijde trefné a vtipné. Na druhou stranu jeho označení „hudební férie“ vůbec nerozumím. Pro mě je to taková hudební taškařice.

Co pro Vás znamená Spamalot? Jaká z rolí je Vaše nejoblíbenější?

Spamalot je něco moc zvláštního. Už předtím než jsme ho začali zkoušet, jsem viděl pár ukázek Monthy Pythonů. Zasmál jsem se u nich, ale připadaly mi poněkud drsné. Teď už se směji úplně všemu. Je patrné, že se ze mě stal cynik. Jinak mám rád všechny své roličky a skeče. Obzvláště mi vyhovuje stylizace do nafoukaného rytíře Bedevera.  Osobně takové typy nesnáším, jejich chování nechápu a nerad se s nimi bavím. Na jevišti se jim to tak svým způsobem snažím nandat.

Muzikálové herectví v sobě skýtá velké úskalí v tom, že musíte skloubit herectví, zpěv a tanec. Která z těchto složek Vám činí největší potíže?

Pro mě jsou těžké všechny, peru se s nimi a musím stále dřít. Je pro mě těžké mluvit, zpívat i tančit. Sám sebe se před každou premiérou ptám, jak je možné, že jsem to „dokopal“ do konce.

Mnoho herců sdílí názor, že časté převlékání během představení je náročné. Vy ve Spamalotu i v Miluji tě, ale … měníte garderóbu celkem často, jak to snášíte?

Vlastně mi to i docela vyhovuje, vše pak rychleji ubíhá. Nestačíte ani mrknout a už je děkovačka. Dodává to tomu představení na dobrodružnosti, když se třeba nemůžete dostat do bot. Nejhorším převlékacím představením pro mě bylo Zpívání v dešti, které jsme tu hrávali. Měl jsem víc práce za scénou než na ní, vůbec jsem se nezastavil. To si vůbec nedovedete představit.

Čeká Vás v této sezoně ještě nějaká premiéra?

Budu účinkovat v klasické operetě Netopýr od Johanna Strausse mladšího, jejíž opereta je plánována na konec února příštího roku. Musím se zase začít učit zpívat, abych nikoho neurazil, i když on mi operetní zpívání stejně nikdo nevěří. Na začátku prosince divadlo ještě uvede v české premiéře muzikál Gypsy, který mi upřímně nic neříká, a naštěstí v něm nezkouším.

Chodíte občas do divadla i jako divák?

Poslední léta málo. Nedávno jsem ale v Praze zhlédl představení petrohradského divadla, Strýčkův sen od Dostojevského, a byl jsem uchvácen. Zaujaly mě myšlenky, které byly v té hře obsaženy. Naštěstí byl zajištěn simultánní překlad. Ve škole jsem se sice rusky učil, ale vzhledem k tomu, že to pro mou generaci bylo povinné, tak to bojkotovala. A ještě jsem byl v Národním divadle na inscenaci Radúz a Mahulena s výborným Vojtou Dykem.

Posteli, to je moje věrná přítelkyně. Na sport jsem poslední dobou zanevřel, hrozně jsem zlenivěl. Bohužel je to na mě vidět, tak bych s tím měl začít něco dělat. Jinak si připadám jako správný důchodce, miluji procházky. V Plzni se nejraději toulám podél řeky, ale nejšťastnější jsem v přírodě.

Co jste dělal o divadelních prázdninách? Zažil jste něco mimořádného?

Ne, ne, nic mimořádného mě nepotkalo. Chvíli jsem strávil v nádherném prostředí Vsetínských vrchů a na Uherskohradišťsku. Celé dny jsme se s mámou procházeli přírodou. Zarazilo mě, že jsme kolikrát nepotkali ani živáčka, nebo maximálně jednoho cyklistu. Všichni asi odjeli k moři nebo co?! Bylo tam krásně, příroda a klid, pro mě ideální. Měl jsem s sebou nový digitální fotoaparát, takže jsem zkoušel, co umí. Snímků mám jak Rain Man. „Jé, hele, travička. Jé, hele, beruška. Zkusíme to vyfotit.“ (předvádí, jak focení probíhalo) Hodně jsem experimentoval. Pak jsem byl tady v Plzni, asi týden jsem hrál (ostatní hráli déle) v rámci Divadla pod plzeňským nebem a na zámku v Nebílovech. Kdybych měl možnost odjet někam na celé dva měsíce, vybral bych si italské Dolomity. Je to tam úžasné, všude čisto a lidé se zdraví.

Cestujete rád?

Dříve ano, ale teď už ani ne. Stal se ze mě páprda, který nikam nechce a všude se bojí. Přece nepojedu do Japonska, kde by mohlo být zemětřesení, nebo do Indie, kam bych se musel nechat naočkovat. Na slonovi se můžu svést i v cirkuse. Jsem rád, že moje partnerka také nebyla postižena cestovatelskou posedlostí, i když ona na ni hlavně nemá čas. No a pak ty prostředky, že?

Jaká je Vaše oblíbená kuchyně kromě „mekáče“?

Italská. Odmalička miluju špagety. Vařím si je doma, ale objednám si je i v pravé italské restauraci, protože tam je umí pěkně al-dente a s vynikající rajčatovou omáčkou. Jinak si o mě v divadle povídají jako o „Macdonaldistovi“. Na zkoušce se mě ptají, co jsem si tam zase koupil, a když něco mám, tak poslouchám poznámky na svou osobu i na ten hrozný řetězec, který ubližuje všem a všemu. Zajímavé je, že když tam třeba tři týdnynezavítám, nikdo si toho nevšimne.

Máte doma nějakého domácího mazlíčka? Pejska, kočičku, rybičky?

Vůbec žádného nemám. Rybičky by v mé péči dlouho nepřežily, však i ty květiny trpí. Ale i přes mé otřesné zacházení přežívají. Jeden kaktus mi dokonce kvete jako blázen. Loni přítelkyně, profesionální tanečnice a choreografka, přinesla domů psa, zlatého retrívra. Nakonec skončil u jejích rodičů. Já si nedovedu představit, že po zkoušce či po představení letím domů, abych ho vyvenčil. Asi nejsem ten typ. Na druhou stranu může být pejsek velký pomocník, spřízněná duše. Teď už si ho stejně nemůžeme vzít zpátky, ani kdybychom chtěli. Rodiče si ho tak zamilovali, že se po něm shánějí, jakmile si ho, byť na jeden den, půjčíme. Když vidím lidi se psy, tak si říkám, jak je skvělé, že ani jeden není můj.

Dny se zkracují, podzim už je v plné síle. Jak toto roční období snášíte? U mnohých vyvolává depresivní stavy, co u Vás?

Podzim mám rád, ty deprese mi vyhovují. Libuji si v zádumčivosti. Nejraději mám, když je sychravo, jsem mírně nachlazený a procházím se podél té řeky. Hlavou mi krouží spousta myšlenek, ať už pozitivních či negativních. Počasí tu divnou náladu hodně podporuje. Občas mi na mysli vyvstanou i myšlenky na sebevraždu, ve smyslu, že chápu,že to pod tíhou příšerného počasí je schopen někdo  udělat. Bohužel. Také mám rád barvy babího léta jako je třeba teď (venku svítilo sluníčko a nebe bylo azurové, pozn.redakce).

Co pro Vás znamená divadlo?

Poslední dobou o tom hodně přemýšlím. Můj život vlastně sestává z divadla a z postele. Divadlo je pro mě takovým zrcadlem života. Chtěl bych si nastudovat něco o jeho počátcích ve starověkém Řecku. Člověk si uvědomí, že teze jeho zakladatelů měly něco do sebe. Spousta lidí ve škole si z nich dělala legraci. Říkalo se také, že „divadlo je řehole,“ což oblastní herec pozná na vlastní kůži. Lidé si myslí, že se stále jen bavíme a jak se máme úžasně, ale je to práce jako každá jiná. Chápu, že to lidi fascinuje, vždyť mě také a to čím dál tím víc. Poslední dobou bych nejraději hrál jen takové ty podzimní zádumčivce, jak jsem o nich mluvil, co filozofují o životě nad sklenkou vína v kavárně. To se mi daří například ve hře Sirup, která bohužel není moc divácky úspěšná. Postava kterou hraji tam pronáší úžasné myšlenky o životě i smrti.

Přemýšlel jste někdy nad tím, že kdybyste žil v Praze, byl byste známější? Uvažoval jste o přestěhování?

Nevím. Vždycky jsem chtěl hrát ve Švandově divadle na Smíchově, protože bych to měl blízko domů. Samozřejmě, že je pro herce příjemnější, když ho lidé poznávají, než když svou profesi musí prozrazovat sám. To, že Vás někdo pozná, potěší snad každého, ať už herce, sportovce nebo lékaře. V Plzni mě lidé poznávají. Stala se mi, ale i taková zajímavá příhoda v Praze, když jsem tam byl na tom ruském představení. Sedl jsem si, přišla ke mně Ruska a říká: „Što? Vy? Vy zděs? Já Vás  smatrýla v Karlových Varoch. To vy Billy Flyn.“ Vzápětí dorazila druhá a předvedla to samé. Vedle mě seděla máma a upřímně se mi smála. Musel jsem vstát a jít se jim podepsat. K parafě jsem připojil ještě – „Spasiba Vam“. Kdo není v dnešní době vidět, jako by byl mrtvý. Když vedle Vás hraje někdo ze seriálu, lidé na něj reagují více než na Vás, ať se snažíte, jak se snažíte. Tak to funguje. Je to nespravedlivé, ale musíte se s tím poprat.

Vzkázal byste něco na závěr našim čtenářům?

Upřímně jsem Váš web ještě neviděl, počítač ani internet nejsou až tak součástí mého života. Tak snad jen, ať zas tak dlouho u toho internetu nevysedávají a přijdou radši do divadla. :-)

Katka Bartošová

Studentka cestovního ruchu na VŠE v Praze. Vyznačuje se velkou upovídaností a úsměvem. Miluje sport - tančí, plave, hraje fotbal, basket, jezdí na in-linech. Zajímá se o kulturu. Ráda poznává nové lidi a místa.