Kerouac milovaný i nepochopený, žil totiž divoce Na cestě

Román popisující život v Americe padesátých let nemá explicitní zápletku, nemá explicitní vyústění a závěr. Pro některé tak může být knihou nekonečnou, nic neříkající, nikam nevedoucí. Pro tu druhou skupinu může být zase prostým způsobem filozofická, oprošťující od věcí, které by se měly dělat, protože si tak společnost žádá.

Za zvuku jazzu s Kerouakem několikrát cestujeme z New Yorku do San Franciska a zase zpátky. V New Yorku slavíme divoký silvestr s jeho přáteli, jakým je například autor básně Kvílení a homosexuál Allen Ginsberg.

Jackovým věrným společníkem na nikdy nekončících cestách a výraznou postavou knihy je zase šílený Neal Cassady. Ten pentluje mezi třemi ženami, hrozně řídí, hodně hulí a krade auta.

S knihou tak zažíváme malý protest proti konzumnímu světu a svobodu, kdy nevíme, co přijde zítra. Nebo vlastně už dnes. „Vypadá to, že umíš docela slušně mluvit. Co ty na to?“ Jednu chvíli se natřásám v rozhrkaných mexických náklaďácích a čtyřiadvacet hodin nato budu uvádět pořad v rádiu. Kvůli čemu jinýmu bych měl žít?“

I když není kniha Na cestě rozdělena do kapitol, můžeme tady vnímat určitá období, cesta tak sama utváří pomyslné části. Například když Kerouac pracuje na bavlníkových plantážích a poklidně žije s mexickou dívkou, kterou však stejně nakonec opustí, protože „byl zmatenej a posedlej a vrhal se od jednoho meteoru ke druhýmu, dokud nepadnul.“ Závěrečnou část knihy zase tvoří beatnický výlet ve Fordu sedanu „ze sedmatřicátýho“ do Mexika.

Pokud se čtenář nechá, kniha jej bude unášet jako řeka, zvolna, lehce a příjemně. To však neznamená, že by si Kerouac bral nějaké servítky a chtěl čtenáře ukolébat. Právě jazyk knihy podpírá její nahodilost a přirozenost, je jednoduchý a hovorový, sprostý. „Zašli jsme do toho bejváku s partičkou kámošů a Neal nám přišel otevřít jen tak v trenýrkách. Louanne rychle vyskočila z postele; zřejmě ji zrovna šukal.“

To se týká také filozofické povahy díla. Dumavých myšlenek Kerouac se svými přáteli rozvíjí dostatek, ale ne vyumělkovaně. „Ty vole, týjo, jo, jo!“ úpěl Neal. „A to všechno není ještě ani začátek, Jacku… Teď spolu konečně jedem na Východ, nikdy předtím jsme spolu na Východ nejeli, uvědom si to, v Denveru to roztočíme a mrkneme, co dělaj ostatní, přestože se nás to teď už nijak zvlášť netýká, protože víme, co je TO, máme to zmáklý a víme, že všecko je v podstatě v naprostý pohodě.“ Pak mě celej zpocenej chytil za rukáv a zašeptal mi do ucha: „A teď bysme se měli trochu věnovat těm vepředu… Dělaj si hlavu, počítaj kilometry, přemejšlej, kde budou dneska spát, kolik prachů utratěj za benzín, jaký bude počasí, jak se tam dostanou…přestože tam celou dobu stejně jedou a dostanou se tam, že jo.“

Při čtení knihy se tak může objevit nenávist ke Kerouakovi a jeho přátelům za jejich sobectví a bezohlednost k ženám, které nechávají  těhotné ve Friscu (jak říkají San Franciscu) a autem si pádí do New Yorku za dalšíma holkama a jen se tak flákat po barech. Nebo se může objevit úžas nad situacemi, jako když si autorův přítel Al Hinkle bere neznámou dívku Helen jen kvůli tomu, že mu zaplatí benzín. Ale může se taky objevit obdiv, protože se tihle hipsteři o sebe vždy nějak postarali. A tak se jako Kerouac modleme: „Nic za mnou, všechno přede mnou, jak to na cestě chodí.“

Klára Elšíková