Humorně ze světa práce

Píšete-li knihu jako naštvaný dělník, jehož šéf porušuje zákoník práce, zřejmě se vám dílo podaří. Píšete-li knihu jako znechucený šéf, kterému dělníci rozkrádají fabriku pod rukama, zřejmě budete také úspěšný. V obou případech tam bude jasná motivace, cílová skupina, praktické zkušenosti. Ovšem co v případě, že píšete střídavě z obou úhlů pohledu? Jaroslav Kuboš nám v publikaci Lopaty a Vykořisťovatelé ukázal, že to jde.

A jde to tak dobře, že autor nenechal na ani jedné skupině nit suchou, přičemž nestraní jedněm ani druhým. Dost mu v tom pomáhá velká nadsázka, těžká ironie a humor tak černý, že by mohl v Johannesburgu prodávat zeleninu. Zatímco lopaty tráví volný čas s lahváčem u televize, vykořisťovatel nechává o svou vilu pečovat služebnictvo. Zatímco lopaty mezi sebou zásadně nesoutěží, vykořisťovatel likviduje konkurenci ještě dřív, než stačí vzniknout. I když nehrozí, že by kniha byla fádní a schematická, autor do jednotlivých kapitol vždy přidává ještě pohled třetí osoby. Jednou je to vrátný, jindy hrobník či progresivista.

Jak tedy knihu shrnout? Jde o oddechovou blbůstku, anebo se pod povrchem černého humoru skrývá hlubší poselství? Do této úvahy se pouští sám autor, kdy knihu v kůži literárního kritika – ovšemže ironicky – sám posílá k šípku. Možná by nemusel být tak příkrý. Kniha ukazuje, že nic není černobílé a dril některých šéfů mnohdy může pramenit z otřesné zkušenosti s morálkou zaměstnanců. A naopak anarchosyndikalistické choutky dělníků by často vůbec nevznikly, nebýt šéfů, kteří i v jednadvacátém století řídí firmy jako manufaktury v průmyslové Anglii. Text má tedy alespoň potenciál k tomu, aby se příslušníci zájmově protikladných sociálních skupin dokázali alespoň vzájemně pochopit.

Ukázka:
A co na to Tolték? (…) Jeden by čekal, že letí za poznáním, že se chtějí něco dozvědět. Ale to je jen zdání. Přijíždějí kritizovat blbečky z pralesa a šířit mezi nimi osvětu. Nic jim není dost dobré. Můj mikrobus nemá pořádnou klimu, natož ledničku s občerstvením. Taky se jim na Toltéka zdám příliš tlustý. Pak se mě ptají, jestli jsem četl jejich oblíbené knihy o Toltécích. Když je zklamu, nechápou, jak můžu být Tolték a nic si o tom nenastudovat. Celou dobu jen kritizují. Pyramidy jsou moc strmé a vůbec nejsou zastíněné, takže se návštěvníci při výstupu šíleně zpotí. Prales je moc hustý. Vepřové s bramborem, obojí super BIO, mi málem hodí na hlavu, vždyť je to plné sacharidů a způsobuje to rakovinu tlustého střeva. Oni se, stejně jako staří Toltéci, živí dehydratovaným jídlem výhradně ze stříbrných pytlíků. I tu ayahuascu máme příliš slabou, takže je potřeba ji vylepšit olíznutím šípové žáby. Takové množství jedu by vyřadilo i zkušeného šamana. Co se potom honí v hlavě jim?

Filip Šimeček

Aktivista, publicista, pedagog, herec, včelař. Brainstorming mi nikdy moc nešel:)