Přátelství navzdory Hitlerovi. Přátelství, které trvá

Na podzim roku 2013 přišla novinářka Judita Matyášová s knihou, která dokazuje, že nejenom Nicholas Winton se za válečných let zasloužil o záchranu několika stovek československých dětí. Knihu Přátelství navzdory Hitlerovi a následné pátrání po osudech zachráněných dětí odstartoval její článek v Lidových novinách. Na titulní stránku novin Matyášová připravovala článek o jedné židovské dívce z Jihlavy. Článek byl publikován spolu s fotografií dotyčné Helenky Böhmové 30. října 2010 a právě její fotka odstartovala celé pátrání.

Matyášová se už dříve zajímala o osudy nejrůznějších lidí, které jí její žurnalistická profese přivála do cesty. Jakmile se Helenčina fotografie objevila vytištěná v deníku, kontaktovalo ji několik pamětníků, kteří si ji pamatovali z dětství. Mezi nimi byla i Zuzana. Obě si myslely, že vyprávěním o Helence jejich schůzka skončí a uzavře se tak kapitola jednoho předčasně skončeného lidského života. Opak se stal pravdou. Zuzanina slova odstartovala pátrání napříč celým světem.

S příchodem Hitlera do Čech přišel i strach. Stahovala se mračna, zejména pro židovské obyvatelstvo. Rodiny výše zmíněných dětí si alespoň vzdáleně uvědomovaly, že se situace může každým dnem obrátit k horšímu. Minimálně díky rodičovské intuici se děti ocitly v alíjá škole. Jednalo se o instituci, která fungovala v předválečných letech, a která měla za cíl poskytovat kurzy židovské mládeži, aby je nakonec mohli připravené vyslat do Palestiny, kde měly začít nový život. Alíjá školy organizoval Pomocný výbor pro mládež a JugendAliyah, střediska se nacházela v Praze a Brně. Pro děti z židovských rodin to byla šance jak vycestovat a zachránit se. Některé děti se ve škole viděly poprvé, jiné spolu už dříve navštěvovaly sionistické kroužky.

„Slečno, slečno, kampak?“ Vrátný sedí v prosklené kukani. „Jdu se přihlásit, máme tady školu.“ „Počkejte, tady žádná škola není, to jste tu špatně.“ „Určitě tu musí být, já se zeptám v patře, děkuji.“ Nic ji nezadrží, rychle vyběhne po točitých schodech. Nalevo? Napravo? Zkusí dveře vlevo, otevře je a tam to hučí jako v úlu. Dvacet mladých lidí, všichni vybalují krabice, rovnají knihy do polic, rozdávají sešity. „Tak jsem tady správně,“ oddechne si. „Já jsem Hanka, a ty?“ „Já jsem Zuzka.“  ukázka z knihy

Na podzim roku 1939 odjíždějí narychlo skupinky dětí do Dánska. Ačkoliv to má být jen přechodná stanice, jejich pobyt zde se o pár let protáhne. Sen o Palestině se vzdaluje. Děti jsou zde umístěny do farmářských rodin, kde pomáhají, k tomu byly ostatně připravovány v kurzech ještě v Čechách. Nacisté se dostávají i do Dánska, kde také pořádají hony na Židy. Valné většině z československých dětí se podaří uprchnout do Švédska, kde se mnozí z nich vidí naposledy. Někdo zde zůstává, někteří cestují přes oceán do Ameriky či Kanady, pár se přeci jen vydává na dlouhou cestu do Palestiny.

O tom, jaké pro ně ve 14 až 16 letech bylo odloučení od rodičů, jak vnímaly dalekou cestu do neznáma a jak se cítily v cizím prostředí, vypovídá mnoho autentických dokumentů, které se v hojné míře vyskytují v celé knize. Obrazový materiál je opravdu bohatý. Z mnoha fotek ze začátku dánského pobytu se dá vycítit smutek a stesk, v průběhu času se ovšem mimika osob na fotografiích mění a dětem opět začínají jiskřit oči. Zvykají si. Pravidelně také píší domů, třeba i několik dopisů týdně. Zpočátku se korespondence doručuje tak, jak má. Potom dochází k delším a delším odmlkám, až mnohým od rodičů nepřijde zpráva už žádná…

Popsaných archů, e-mailů a záznamů telefonních hovorů, které se za čas pátrání nashromáždily, už je víc jak dost. Je čas vydat se na zmiňovaná místa osobně. Dánsko, Švédsko a dnešní Izrael. Tři roky od schůzky se Zuzanou se mladá novinářka konečně vydává do Dánska, její poznámky tak vyvstávají z papíru a dostávají reálnou podobu. V Dánsku na československé děti nezapomněli. Mnoho pamětníků, mnohdy i rodin, u kterých děti žily, vzpomíná a vypráví, životy uprchlíků tak dostávají plastickou podobu, už nejsou líčeny pouze z jedné strany. Navíc se zde zpoza e-mailových adres rýsují konkrétní tváře, jelikož několik z „dětí“ zde žije dodnes. Matyášová se zde tak poprvé tváří v tvář setkává s lidmi, o kterých už ví takřka vše. Naživo je to přeci jen osobitější, ukazuje se, že emoce jsou silné, stisk ruky značí daleko víc – vzájemnou důvěru.

Z Dánska cestuje dál na sever, do Švédska. I zde žije několik uprchlíků. Nové tváře, nová osobní setkání. Další pohled do vrásčitých tváří, kde mnohdy oči říkají víc jak tisíc slov. Po dvou letech se cesta opakuje. Materiál získaný tímto detektivním pátráním se zúročuje, Matyášová sestavuje výstavu, která je instalovaná ve městě, které děti na konci 30. let přivítalo. Nejdelší, ale zároveň i nejočekávanější cesta vede do Izraele. Místo toho, aby se příběhy postupně uzavíraly, vyvstávají další otázky, které si žádají odpovědi. V Izraeli se setkávají známé tváře. Proběhne zde přednáška, na které několik z pamětníků promlouvá. Uskuteční se setkání téměř 50 přeživších.

Po více jak 70 letech se potkávají. Smích a radost ze setkání doplňují slzy dojetí. Někteří žili kousek od sebe, aniž by to tušili. I přes jejich stáří jsou zase jako šestnáctiletí. Štěbetají si ve skupinkách, vzpomínají, vyprávějí, chvílemi smutní. Ale jsou šťastní. Práce Judity Matyášové je v tomto případě neocenitelná, navrátila československým uprchlíkům pocit, že i oni někam patří, ačkoliv jsou roztroušeni po celém světě. Přestože většina z nich po válce skončila bez rodin, nyní se objevuje pouto, které jim pomohlo překonat stesk po domově a rodičích. Pouto, které bylo mnohdy tak pevné, že se těch 70 let nijak neprojevilo. Pouto pevného přátelství.

Na začátku dánského dobrodružství byly zvonky. Zvonky, které dostaly všechny děti před odjezdem od alíjá školy. Zvonky, které většina z nich pečlivě opatrovala. Po setkání v Izraeli dostala od „dětí“ zvonek i Judita. Byla teď jednou z nich.

„Příběhy putují dál, napříč rodinami. Spojené do jednoho neviditelného pouta napříč celým světem. Je týden před odevzdáním rukopisu a přišel mi vzkaz z Izraele. Píše mi dívka Maja. Prý objevila na internetu můj projekt a zjistila, že jedno z dětí je její babička Olga. Musím se smát, protože je to stále znova a znova… Tenhle příběh prostě nekončí.“ Judita Matyášová své pátrání nevzdává a stále pokračuje, výsledky jejího úsilí se dají sledovat na jejím webu www.juditamatyasova.cz

Přátelství navzdory Hitlerovi. Osudy českých dětí, které za války uprchly do Dánska a setkaly se po 70 letech
autorka: Judita Matyášová
nakladatelství: Mladá fronta a. s., 2013
délka: 224 stran

Martina Víchová

„Čtení knih je nejhezčí způsob zabití času.“ Knížky dřív nebo později zlákají každého, k čemuž může přispět právě i knižní rubrika LaCultury.