Jaké byly Colours of Ostrava 2014?

Foto: Colours.cz

Ani nevím, čím začít. Jsem toho plná ještě teď. Čeho? Zážitků, vjemů, vzpomínek… A na co že vlastně? Na nezapomenutelný čas strávený na legendárním festivalu – Colours of Ostrava. Kdo tam byl, neprohloupil. A také ví, o čem mluvím. Místo mě doslova učarovalo. Jakási zvláštní energie číšící z oněch mohutných Vítkovických železáren, všude se rozléhající hudba, nespočet sympatických tváří, obchůdků… Nevěděla jsem, co dřív. Zda jít na besedu, kde byly vždy zajímavé osobnosti, nebo jestli si užívat legraci na nějaké soutěži, jít si dát něco na zchlazení, nebo si jen tak lenošit v areálu za doprovodu rytmu nějaké zahraniční neznámé kapely. Zkrátka byl zde opravdu bohatý program, díky němuž se nenudil ani jeden účastník.

Jen co jsem dorazila na místo, dýchla na mě atmosféra celého festivalu. Díky ní jsem se od začátku až do konce cítila báječně. Nikdy předtím jsem v Ostravě nebyla. Musím se přiznat, že jsem měla vůči němu předsudky. Nyní se musím omluvit, mé předsudky byly neoprávněné. To město má prostě něco do sebe.

Ale teď k samotnému festivalu. První den jsem bohužel prošvihla, ale uklidnilo mě, že mi zbývají ještě další tři dny. Hned na začátku mé cesty mě čekalo příjemné překvapení – v podobě 50% slevy na jízdu od Českých drah. Vzhledem k tomu, že všichni mí kamarádi, kteří na Colours jeli, jeli už ve čtvrtek, nezbývalo mi než strávit čtyři hodiny ve vlaku sama. Děsila mě představa narvaného vlaku plného mladých lidí s bágly na zádech a flaškami v rukách. Nic takového se však nedělo. Vše probíhalo v naprostém poklidu, dokonce jsem ve vlaku ani nemusela stát. V Ostravě mě čekal přestup, z čehož jsem měla trochu obavy. Spolu se mnou vystupovala i kudrnatá blondýnka, kterou jsem tipla na to, že přestupuje také, snažila jsem se tedy řídit se podle ní. Po krátké době jsem zjistila, že se pokoušela o to samé, co já. Dívala se, kudy jdu. A tak jsem se jí zeptala: „Ahoj, nejedeš taky na Colours?“ Načež mi to potvrdila a začaly jsme hledat spolu. Za chvilku jsme našly ten správný vlak a vyrazily do cílové stanice – Ostravy středu. Když jsme vystoupily, orientovat se už bylo snadné. Stačilo jít s davem a za muzikou. U vchodu jsme se rozloučily a vydaly každá za svou partou.

Vzhledem k tomu, že už jsem nebyla asi dva roky na festivalu, byla jsem vším a všemi úplně ohromená, skoro až omámená. Tisíce stanů, desetitisíce lidí, úsměvů a dobré nálady. Nálady, která je opravdu hodně a rychle nakažlivá. Brzy ze mě spadlo všechno napětí a starosti se rozpustily do ztracena. Nadšená jsem se vydala s ostatními do areálu. Zůstala jsem zírat s otevřenou pusou. Tolik stagí, na tak velké ploše… industriální stavby, tolik vůní z krámků a tolik věcí, na kterých mé oči spočinuly. Hned jsem si všimla, že je tu hodně lidí na vozíčku, to jsem nikdy předtím na žádném festivalu nezažila. Colours of Ostrava mají bezbariérový přístup. Nedělají totiž žádné rozdíly mezi lidmi, zde nehraje roli, kdo je bílý a kdo černý. Společný je všem zájem o hudbu a otevřenost různým kulturám.

Na Colours, podobně jako to už je na naprosté většině jiných festivalů, se chrání životní prostředí. Například tím, že si každý piják piva, Kofoly nebo cideru od Kingswoodu musí koupit plastový kelímek za 50 Kč, který mu vydrží po celý festival (teda jak komu, samozřejmě…), a na konci ho může odevzdat a dostat své peníze zpět. Já osobně jsem si ho odvezla na památku, měla jsem totiž to štěstí, že jsem dostala polepený srdíčkem s nápisem Colours of Ostrava, těch bylo totiž jen pár.

Co se týče koncertů, opravdu každý byl jedinečný. Mě osobně nejvíc potěšila francouzská zpěvačka ZAZ překypující energií, svým šarmem a krásně nakřáplým hlasem. Byla radost se na ni dívat, a ještě větší ji poslouchat. Velkým překvapením bylo, že si nachystala několik českých vět (četla je z papíru). Oznámila nám například: „Myslím, že abychom mohli odpustit sami sobě, musíme odpustit ostatním. To je začátek svobody.“ Anebo vykřikla: „Vypněte mozek, hýbejte se!“

Výbornou show měli i naši Monkey Business, kteří si opravdu dokáží získat publikum, a to i v takovém vedru. Rozjížděli to ve svých smaragdových oblečcích.

Několikrát se tu stalo, že interpreti věnovali písničku do nemocnice zraněnému Michalu Hrůzovi, který zde měl rovněž vystupovat, ale naneštěstí ho napadli několik dní předtím agresivní mladíci na Stodolní ulici a poranili mu hlavu.

Z domácích mě velmi zaujali Vees, které jsem předtím neznala. Ale snad ze všeho nejvíc jsem si užila koncert Mydy Rabycad, protože electro swing to je prostě moje. Ačkoliv je tato skupina složená z poměrně mladých lidí (ještě studentů), jde jim to velmi dobře. Ohnivá zpěvačka Žofie Dařbujánová to umí opravdu rozjet.

Nechyběly tu ani legendy celosvětového formátu. Jednou z nich byl Robert Plant, Angličan, který byl členem skupiny Led Zeppelin. Jeho písně byly procítěné, zpíval je mnohdy se zavřenýma očima. Krásně se poslouchal.

Dánská zpěvačka MØ pro mě byla asi tím největším objevem. Vůbec jsem netušila o koho jde, ale svým zjevem a výstupem mi doslova vyrazila dech. Copatá divoška, která umí udělat opravdu impozantní show. Své udělala i neobvyklá projekce psychedelických záběrů jí samotné. MØ je drsná, chlapská a opravdu hodně divoká.

Závěrečný koncert byl v režii Johna Newmana – mladého sebevědomého Angličana s krásným hlasem. I když byl na můj vkus trochu moc sebevědomý a chvilkami se naparoval jako páv, koncert se mi moc líbil. S přídavky si dal na čas, nechal nás čekat tak dlouho, že jsem si už myslela, že žádné nebudou. Bylo to asi kvůli tomu, že si chtěl dokouřit cigaretu, ale když přišel, zahrál i svůj největší singl – Love Me Again.

Nakonec mám pro vás skvělou zprávu – pořadatelé už oznámili termín příštího ročníku! Takže si vezměte diářky a zapište si do nich datum 16.–19. července 2015!

Kristýna Petříková