Tisíc východů slunce – ukázka z románu Sabiny Zelené

Trhla jsem sebou při hlasitém zařinčení. Stále jsem byla ponořená do svého snu a nějakou dobu mi trvalo otevřít oči. Víčka mi z únavy zase těžkla, ale i přesto jsem nastražila uši a zaposlouchala se do zvuků v místnosti. Nebylo slyšet vůbec nic kromě zašustění, když má dlaň přejela po prostěradle na prázdné straně postele, na které měl spát můj manžel. V půli toho pohybu mě znovu pohltila tma a sen se začal odvíjet od okamžiku, v němž předtím skončil. Nevím, proč se mi pořád vracel. Nechtěla jsem si nedávný okamžik každou noc připomínat, ale nešlo se tomu vzepřít.

Znovu jsem otevřela domovní dveře a už při pohledu na dva mladé policisty mi bylo jasné, že na ten den nikdy nezapomenu. Během několika minut se celý můj život přesypal jako kaleidoskop. Jejich slova kolem mne prolétla jako vyděšený pták, jen tak se zběžně mihla a odletěla pryč. Pouhá tři slova mi uvízla v paměti a vracela se jako v ozvěně: Je nám líto.

Uvnitř jsem křičela, ale na povrch se dostalo jen pouhé zašeptání: „Ne, tomu nevěřím…“

Jak se asi cítily ostatní manželky, matky a dcery, když jim z ničeho nic zabušili na dveře dva muži v uniformě? Měly strašlivé tušení, ještě než promluvili? Taky je nějakou dobu nechali domýšlet si, co se přihodilo, a pak jim násilně sebrali všechno štěstí? Také jim řekli, že je jim to líto, a pak odspěchali, rádi, že už mají svou povinnost za sebou? Nebo chvíli postávali mezi dveřmi a pak spěšně přiskočili, když dámy omdlévaly, a počkali, dokud nedorazí jejich sestry a přítelkyně, aby na ně dohlédly?

Ti dva mladíci mě několikrát ujistili, že se o všechno postarají, a není třeba, abych jela na místo nehody. Viděla jsem, jak jim oběma současně po krku vylétl ohryzek. Vyměnili si pohled plný hrůzy a mě teď strach doslova přitlačil k zemi. Nechtěla jsem ani pomyslet na to, jaké podívané mě vlastně chtějí ušetřit. Jenže kdo mne ochrání před všemi těmi city, které mi teď neviditelnou rukou surově svíraly útroby?

Dlouho jsem stála na zápraží a dívala se směrem, kterým policisté odešli, zmizeli mezi provazci deště, hlavy vtažené mezi ramena. Připadala jsem si úplně umořená. Nedokázala jsem se přenést přes jejich tvrzení, že můj otec zemřel. To přece nemohla být pravda! Zrovna před pouhou hodinou jsem s ním mluvila. Přesně se mi vybavovala jeho veselá slova, úsměvy, ruce létající vzduchem v živých gestech, jeho huňaté obočí legračně poskakující nahoru a dolů…

A Ben! Můj hodný, pohledný, chápavý muž. Jak mohl jeho život tak náhle, tragicky skončit, když byl ještě ráno usměvavý a v plné síle?

Připadalo mi neuvěřitelné, že jsem ještě před okamžikem čekala, jak ti dva každou chvílí rozrazí dveře a s velkým halasením a prázdnými žaludky vpadnou dovnitř, jeden po druhém mi dají pusu – táta na tvář a Ben na rty – a pak si oba pověsí kabát na věšák v předsíni a nahrnou se do kuchyně, jak to dělávali pokaždé. Tam by mi potom vyprávěli o svém dni, a když by se táta nedíval, Ben by mě potají líbal na krku, zatímco bych dokončovala večeři.

Cítila jsem, jak ve mně umírá srdce a k zemi mě táhne strašlivá tíha ohromení a smutku. Táta zemřel a Ben taky. Už je nikdy neuvidím.

Zůstala jsem úplně sama…

Webová stránka autorky/Zdroj obrázku: sabinazelena.cz

Korektura: K.Ch.

Jana Mišúnová

"Nikdy nejsi moc starý na to, abys mohl začít znovu snít nebo se vydat za dalším cílem." C.S. Lewis