Kniha jako politické umění

Revoluční pamflet Naděždy Tolokonnikovové z proslulé punkové kapely Pussy Riot se válí na pultech Levných knih tak dlouho, že ani redakce LaCultury neodolala. Co se tedy v knize Jak udělat revoluci dozvíme?

Text je především svěžím punkovým vánkem v době všeobecné krize politické představivosti. Autorka poměrně odvážně brainstormuje a bez ladu a skladu před čtenáře pokládá inspirativní citáty, útržky vzpomínek či výzvy ke vzpouře. V tomto ohledu se kniha pohybuje někde mezi Exodem Petra Silajeva a pamfletu Vzpoura přichází.

Jemným předivem celé knihy je příběhová linie autorčina pobytu v trestanecké kolonii plné beznaděje, tvrdé práce a občasné šikany ze strany některých dozorců, tím pádem se kniha posouvá od eseje k vězeňskému deníku. Ve vypravování autorky postupně poznáváme charakter hlavní postavy a zde se začínají objevovat první rozpaky.

Tolokonnikovová líčí sebe samu jako mytickou revolucionářku, které drží palce nejen spoluvězeňkyně, ale i řada dozorců, probíhá čilá korespondence s ultralevicovou kavárenskou elitou typu Slavoj Žižek a z pohledu Tolokonnikovové to vypadá, že vlastně celé Rusko (včetně církve) je proti Putinovi a čeká na jeho pád jako na smilování.  Skoro by se chtěl čtenář zeptat, proč mu tedy ti lidé vyjadřují podporu ve volbách.

Ve chvíli, kdy se Tolokonnikovová přirovnává k Alexandru Solženicynovi a nápravné zařízení přirovnává ke soustavě gulagů, v nichž zahynuly statisíce lidí, zpověď vyznívá spíše trapně, než autenticky. Je pochopitelné, že s mladou a krásnou Naděždou musela sympatizovat spousta vězňů i v kolektivu nápravného zařízení; zároveň je zřejmé, že většina k jejímu případu přistupovala s lhostejností, někdy i s odporem. Vynechání těchto skutečností knize silně ubírá na plasticitě.

Političtí vězni jsou ve všech státech a analyzujeme-li texty Pussy Riot (jimiž autorka prokládá jednotlivé deníkové záznamy), je zřejmé, že v západních zemích by ji za podobný umělecký aktivismus čekal snad ještě tvrdší trest. Pronásledování za performanci v pravoslavném chrámu nebylo podníceno autokratem Putinem (jak autorka tvrdí), ale spíše masivním tlakem ultrakonzervativní veřejnosti a církevních papalášů. Ruský prezident by se punkerek nemohl zastat, ani kdyby chtěl – zcela by tím přišel o svou veřejnou podporu.

Z textů uveřejněných v deníku zase vyplývá, že Pussy Riot požadují násilné svržení stávajícího politického řádu (i za cenu teroristických metod), za což v obdobném případu probíhajícím nedávno v ČR hrozily českým anarchistům až doživotní tresty. Paradox nakonec spočívá v tom, že ačkoli jsou členky Pussy Riot verbálně podporovány západními liberály (a kapela se na ně často odvolává), titíž liberálové by pravděpodobně ve svých zemích Pussy Riot pronásledovali stejně, jako ruský režim.

I přes velmi poutavé a dramatické čtení se od Tolokonnikovové nakonec nedozvíme, jaký je její politický program. Na jednu stranu touží po vládě volného trhu, na straně druhé provolává antikapitalistická hesla, což poukazuje spíše na snahu umělecky provokovat, než klást konkrétní politické požadavky.

Kniha je určitě skvělým autentickým vhledem do zvráceného světa současné ruské autokratické oligarchie, při zmínkách o Solženicynovi je však třeba brát text coby jednu velkou uměleckou performanci s rezervou.

zdroj úv. obrázku:https://www.prah.cz/

Filip Šimeček

Aktivista, publicista, pedagog, herec, včelař. Brainstorming mi nikdy moc nešel:)