Začalo to flákancem

Nebýt potyčky mezi lídrem Volného bloku Lubomírem Volným a skupinou poslanců, která vyvrcholila mediálně vděčným „flákancem“, kniha Evy Hrindové Volného flákanec by pravděpodobně na pultech knihkupectví zcela zapadla. Mediální pozornost se však podařilo vytěžit a autorka s rebelujícím politikem vydala útlý knižní rozhovor.

Je zřejmé, že autorka (a zároveň přední iniciátorka Svobodných matek) je spíše občanská aktivistka, než publicistka či novinářka, protože z rozhovoru by se dalo vytěžit mnohem více. V prvé řadě zde chybí určitá kritická debata. Přestože rozhovor je velmi dobře strukturovaný podle témat (začátky v politice, Volného obchodování s byty, koronakrize…), tazatelka ve skutečnosti nic nekonfrontuje a rozhovor je v podstatě jen vzájemným přitakáváním dvou lidí s téměř totožnými názory.

Přitom i ideologicky spřízněný novinář může otázky klást konfrontačně, což je pak ve výsledku čtenářsky mnohem zajímavější (třeba Balaštík zpovídající předsedu ODS v knize Profesor na frontové linii). Nezkušenost s vedením rozhovorů tak nakonec vede k tomu, že v mnohých otázkách si Hrindová již sama odpovídá, tím pádem bere odpověď Volnému od úst (Kdo chce disponovat vlastními penězi, musí pracovat. A systém se tomu musí přizpůsobit. – Ano. Chceš peníze od státu? Tak pro stát odveď nějakou práci).

Největší mrzutostí je však strukturace knihy. Rozhovor končí v polovině, přičemž následují „vybrané stenozáznamy vystoupení poslance Volného“. To však čtenář zjistí až poté, co se do knihy začte a řada čtenářů může pocítit spravedlivou rozhořčenost. Volného angažmá ve školství, rozchod s Tomiem Okamurou či názory na koronavirus jsou totiž témata, která by – při trochu lepší formulaci otázek – vydala na celý rozsah knihy. Vata v podobě stenozáznamů, jež si může kdokoli najít na internetu, by tím pádem byla zbytečná.

U doslovného zveřejňování sněmovních debat navíc autorka nutně naráží na dvě rizika – buď zveřejní celý přepis, tím pádem to pro nezáživnost nikdo nebude číst. Anebo vybere ty pasáže, které sama považuje za relevantní, což je ovšem z podstaty věci manipulativní. Hrindová se rozhodla pro druhou variantu, takže po editorské úpravě Volného mnohdy dosti alternativní fakta zůstávají nikým nekonfrontovány a nezpochybňovány.

I přes amatérskou formu je nicméně dobře, že kniha vyšla. Ať už Lubomíra Volného považujete za neškodného šaška, charismatického vůdce či násilnického hulváta, v jeho případě snad nejde nemít názor. Volný provokuje, testuje hranice, zkouší, jaké to je vymezit se jako elita proti elitám. Zatím jeho počínání působí naivně donquijotsky (porazit plán globalistů prostřednictvím parlamentní politiky?), ovšem s jedním procentem volební podpory je každý disidentem. Bude zajímavé sledovat, jak dlouho Volnému tento svébytný politický styl vydrží.

Ukázka:
Já si myslím, že chtít dobrovolnost vakcinace není fanatismus. Nezlobte se na mě, ale to nemá s fanatismem nic společného. To je prostě o hledání té hranice, o které tady mluvila kolegyně i předtím, kdo ohrožuje čí svobodu, kdo ohrožuje čí zdraví. Vy můžete dneska jít ze Sněmovny a může vás přejet tramvaj číslo 15 nebo tramvaj číslo 22 a nikdo s tím nic neudělá. U té vakcinace je to jinak.

Filip Šimeček

Aktivista, publicista, pedagog, herec, včelař. Brainstorming mi nikdy moc nešel:)