„Jsou bolesti, které se nedají vypovědět ani pochopit. Jenom bolí. Svírají. Straší. Přinášejí noční můry…“
– citace z knihy, str. 220 –
Před neodvratným osudem blížící se smrti se na stará kolena rozhodne Boris promluvit o své minulosti, která je plná temných zákoutí. Ač byla původně dlážděná dobrými úmysly, jeho činy znamenaly především zkázu, bolest a zklamání.
Všechny Borisovy sny a naděje v lepší budoucnost měly započít v říjnu roku 1917 v jeho rodném Petrohradě. Je přímo účastný bolševické revoluce, jež měla v čele s Leninem za následek svržení carského režimu. Socialismus bylo to, co lid potřeboval – sliboval ukončit války, hlad, chudobu, bídu, zaostalost, bezpráví, zrušit privilegia a třídní rozdíly a zasít rovnost a prosperitu pro všechny! Ctihodné myšlenky, avšak touhy diktátorů jsou na chlup stejné, ať revoltu spustí na jakémkoli konci světa. O blaho lidu jim rozhodně nejde! Nakonec to vždycky odnesou jen ti pomýlení, ti s tím nejušlechtilejším úmyslem.
„Občanská válka je destruktivnější a smrtelnější než válka s nepřítelem zvenčí.“
– citace z knihy, str. 73 –
Boris je černou ovcí rodiny, která pochází z vyšší vrstvy. On jediný se nadchl pro myšlenku socialismu a ostatní ho za to tvrdě odsoudili. Vyprávění životní pouti Borise je v knize střídáno vyprávěním jeho mladšího bratra Nikolaje, který na počátku revoluce prchá se zbytkem rodiny do bezpečnějšího Kyjeva a později na jih na poloostrov Krym do rybářského městečka Sevastopol, kde se potýkají s bídou a nepopsatelnou krutostí, jakou do té doby nikdy nepocítili. Jenže ani tam nejsou uprchlíci před Rudoarmějci v bezpečí. Za obrovského přispění západních velmocí bylo nutné započít exodus, pryč z rodné Rusy neznámo kam!
Nikolaj se díky dobrotě západních zemí dostává s celou rodinou do malé země uprostřed Evropy. Československo přistěhovalcům otevírá svou náruč.
„Pro obyvatele válkou vyčerpaného Československa, jež navíc vypadlo z jednotného ekonomického prostoru někdejšího Rakousko-Uherska, znamenala pomoc ruským běžencům naprosto mimořádný čin a občané této země vědomě přistoupili na velké sebeomezení, aby ulehčili život svým „slovanským bratrům“, kteří se ocitli v nouzi.“
– citace z knihy, str. 161 –
Historický román „Synové noci“ skvělé české autorky Markéty Práškové se vydává po stopách ruského nadšence pro spravedlivý svět, ze kterého má být odstraněna tyranie a vláda mocných, a naopak má být vtisknuta do rukou pracujícího lidu. Těmto ideálům ze srdce věří, ve svém přesvědčení je zcela neochvějný. Čtenář mu jeho počáteční zář nemůže mít za zlý. Sama jsem se přistihla, jak je mi jeho naivity líto, kdy ve jménu dobra páchal i kroky, které se s laskavostí nikdy nemohou slučovat. Ovšem, když se začal bez skrupulí zapojovat do vraždění bezbranných osob a vědomě se dopouštět tolika obludností, nezbývalo než pohrdat i samotným Borisem. Z nadšeného revolucionáře bojujícího za dobrou věc, ho zaslepení zlou a mylnou ideologií proměnilo v krvelačnou bestii bez špetky slitování. Ač mu nakonec po čase dochází, jak pošetilé jeho představy o ideální socialistické společnosti byly, přichází toto prozření nejen pozdě, ale přijímá tento fakt zcela bez emocí.
„Zdrojem zločinů a utrpení bývá nevědomost.“
– citace z knihy, str. 52 –
Autorka vychází převážně ze skutečných událostí. O to příšernější je o této poměrně nedávné historii číst. „Synové noci“ jsou bezesporu drásavým čtením plným informací, které nás ve škole neučí, přitom právě tyto události by měly být předmětem každodenního připomínání.
Autorka se u popisů hrůz rozhodně nijak nerozpakovala. Vůbec netuším, kde vzala sílu napsat něco tak krutého. Věřím, že si při sepisování musela sáhnout na úplné psychické dno. Zejména pasáže o řízeném vyhladovění ukrajinského venkova mi vháněly slzy do očí. Jednalo se o jedny z nejděsivějších scén, jež jsem kdy četla. Je to ta část, kterou z hlavy už nikdy nevymažu! I pasáž, ve které se Nikolaj nakonec dočká návratu do rodné vlasti, je nehorázně trýznivá. Vrací se tam totiž za podmínek, jež si nemohl představit ani v těch nejděsivějších nočních můrách…
Román je děsivou výpovědí brutálních zvěrstev, dotýkajících se Velké říjnové revoluce, následných let občanské války vedenou proti odpůrcům nově nastoleného režimu, až po „osvobozující“ tažení ve jménu komunistického dobra v závěru druhé světové války. Zvěrstva a brutalita, k níž lidé byli, jsou a budou schopni kdykoliv znovu inklinovat, pokud k tomu mají pádný důvod a toho správně odhodlaného „hrdinného“ vůdce, jenž dokáže svými vábivými řečmi oblbnout masy. Kolikrát se již toto v minulosti potvrdilo.
„Kdo stojí na tribuně, lže a všichni mu tleskají. Vědí, že lže, a on ví, že oni to vědí. Nicméně stále tleskají.“
– citace z knihy, str. 302 –
Na tento fakt nesmíme zapomínat a je naší povinností snažit se vést společnost ke spořádanosti, řádu, základním principům a mírovému myšlení. Nikoliv násilím a rozséváním nemilosrdenství a strachu, ale nabídnutím pomocné ruky v časech, kdy lidstvo, nebo jeho část trpí. Bohužel mám ale pocit, že se v poslední době člověk člověku odcizuje mnohem rychleji, než tomu bylo kdy dříve.
U mne byl celkový dojem umocněno poslechem některých pasáží v audio verzi, skvěle namluvené Kajetánem Písařovicem.
Ať je toto dílo, a jemu podobné, velkým varováním před tím, kam až nás mohou zavést neukočírovatelné rozdílné politické či náboženské názory. Právě ty jsou totiž nejčastějším důvodem svárů nejen mezi národy, kulturami, přáteli, ale i mezi nejbližšími členy rodiny. Nechť jsou toho Nikolaj s Borisem odstrašujícím příkladem.
Peklo válkou nekončí…
Za poskytnutí audioknihy k recenzi děkuji Audiotéka.cz.












