Berlínská Jazzanova v pražské Akropoli

Je 28. 5.  večer. Já a můj parťák sedáme do vlaku. Že je vyprodáno se  nám doneslo, ale přesto doufáme, že se nám podaří nepřítele s cedulí na krku LÍSTKY NEJSOU nějak přelstít.

Avšak začíná to problémy, vlak má zpoždění a po doražení na určené místo – Palác Akropolis – zjistíme, že se nepřítel LÍSTKY NEJSOU, nevzdá. Můj parťák je nakonec odvolán na místo akce do vedlejšího restauračního zařízení, aby alespoň tam obhlížel okolní terén a na tajnou veřejnou misi jsem vyslána pouze já, jakožto agentka jednoho nejmenovaného kulturního serveru.

Jenže ouha, hned uvnitř mi dochází, že bez vyššího a silnějšího parťáka, to bude náročná akce. Ale jsem dobře vycvičená, takže využiji své drobné postavy, psychologických triků a trochy násilí. Občas někoho diplomaticky požádám o uvolnění cesty a když to nejde po dobrém tak přicházejí a řadu štípance, strkance a žďuchance. Samozřejmě nenápadně a pokud možno, co nejefektivněji. Když se mi podaří přemístit se na vytyčené místo, tj. balkon vpravo, tak nastává další problém. Nikdo mi nedal školení v technické oblasti fotoaparátu, který mi byl předán bez jakýchkoliv instrukcí.  Takže to nakonec dopadá, tak jak můžete vidět ve fotoreportu. Avšak oko i sluch jsem měla zcela v pohotovosti, takže vám o tom můžu podat přímá, písemná fakta.

Jenže ve chvíli, kdy chci podávat objektivní fakta, tak zjistím, že jediné, co vám mohu poskytnout jsou převážně subjektivní dojmy. Stojím v Akropoli, je mi hrozné horko a špatně se mi dýchá, ale přesto zažívám pocity nirvány. To je jako, když se říká, že před smrtí se vám udělá dobře. Ačkoliv se můj stav blížil úmrtí, nebo alespoň bezvědomí, tak jsem zjistila, že neumřu. A že to není stav před smrtí, ale stav před znovuoživením. Jazzanova zkrátka má ten dar, že i když zrovna posloucháte romantickou, uvolněnou skladbu  např. No use cítíte, jak vám do žil koluje nová krev. Je to díky živosti této nu-jazzové formace. Basák, bubeník, 2 Djs, dva trumpetisté a vokalisté- Clara Hill a Paul Raudolph.

Ačkoliv o dostatek tanečního prostoru byla nouze, sál se rozvlnil pohyby diváků, kteří si to rozhodně užívali naplno. Show, která vás nenechá stát. Clara a Paul působili naprosto přirozeně, jako staří přátelé, kteří se přišli bavit někam na koncert. Jen s tím rozdílem, že oni, od spousty nás, umí zpívat. Jejich společnými tanečky, roztleskáváním a strhující hudbou nás Jazzanova vzala s sebou na společný průlet hvězdokupou. Jak prohlásil jeden člen této formace: ,,Naše hudba je výlet“. A tento výlet byl rozhodně dobrodružný, od jazzových prvků, před downtempo až k latinu. Přes staré známé pecky  až po písně z jejich nejnovější kompilace.

V jedné části mezi písněmi se ozval v reprobdnách rušivý tón mobilu a Paul s nenucenou suverinitou doprovodil rytmus mobilního zvuku svých smíchem. Na první pohled to působilo jako součást show pro pobavení publika. Po chvilce se Paul dostetčně „vychechtal“ a přidal se k rytmům, nikoliv mobilním, ale hudebním. Od publika však sklidil obrovský potlesk a diváky, jeho smích a následný sametový hlas, dovedl ještě k větší nabuzenosti. Jak by ne…vždyť celou Jazzanovou sálala taková pohoda a radost z toho, co dělají, že diváci skrz jejich sílící spalující žár nemohli zůstat chladní. I já jsem odcházela prohřátá slunečním pozitivismem a jsem si jistá, že to nebylo horkem ani alkoholem.

Jazzanova přetáhla svůj plánovaný časový limit asi o dvacet minut, ale to už jsem byla odvolána z akce a rozkaz zněl jasně: Hlavní vlakové nádraží a odjezd na základnu.

Redakce