České nebe v podání Járy Cimrmana

České nebe se nese v duchu typických cimrmanovských dramat. Dokonce i v tom, že sehnat lístky na jejich představení není žádná sranda. Takže když jsem se dozvěděla, že jsem jedna ze šťastných majitelů vzácných lístků a budu mít tu čest vidět Cimrmany na živo, skákala jsem metr vysoko. Diváky čekalo klasické rozdělení hry na seminář s výňatky z reálií i mýtů české historie a literatury a poté samotná hra. Po zhlednutí si myslím, že jejich patnáctá hra patří mezi to nejlepší, co Cimrmani na jevišti ukázali, ale nebudeme předbíhat.

Prvně něco o semináři, který hru „načíná“. Při přednášení jednotlivých referátů se herci Cimrmanovy společnosti střídají a jejich řeč se nese spíše v duchu didaktickém než humoristickém, přesto se vytříbeného humoru diváci dočkají např. při vysvětlování vzniku Českého nebe, kterou napsal Jára Cimrman v kavárně, v níž strávil první světovou válku, nebo při zdůvodnění slávy Slezských písní, které podle všeho český univerzální génius prodal Petru Bezručovi. Pobaví také skvělý fór „živé kopírky“, kterou nevytvořil nikdo jiný než Cimrman a která dokázala zkopírovat až 25 listů najednou. Jedinou nevýhodou bylo to, že Cimrman musel text diktovat a „kopírka“ si stěžovala, že ji bolí ručičky.

Pro svou hru autoři čerpali z myšlenky, kdo se dívá z českého nebe a určuje dění na naší zemi. Sami přiznali, že si nemysleli, že by rozvedení tohoto námětu stačilo na celou hru, ale jak bylo vidět, zvládli to bravurně. Po přestávce se tedy na jevišti objevila scéna s českým nebem a diváci se mohli konečně dozvědět, kdo tedy zasedl v nebeské komisi. Patron České země Svatý Václav, učitel národů Jan Amos Komenský a praotec Čech, kterému je neustále připomínáno jeho pohanské vyznání. Jeho postava dodává českým velikánům selský rozum a napomáhá demýtizaci. Dialogy mezi Komenským a praotcem Čechem, který si neustále plete české literáty, hudebníky i literární postavy, rozhodně stojí za to. Za všechny zmíním interpretaci dramatu Mrštíci, které napsala jakási Maryša. Následující debaty o tom, kdo by měl zasednout v nebeské komisi, jež se má rozšířit na šest členů kvůli válečné situaci na zemi, jsou vrcholem hry, jež spočívá ve vtipném glosování českých historických osobností (např. děvčata Hanka s Lindou a jejich rukopisné podvrhy).

Postupně se tedy do nebeské komise dostávají mistr Jan Hus, Karel Havlíček Borovský a za ženské pokolení i Babička Boženy Němcové. Každá postava se vyznačuje svými typickými vlastnostmi a kostýmní řešení dokresluje jejich autenticitu. Mravokárce Hus, který odmítá vpustit do nebeské komise Boženu Němcovou či miláčka národa Josefa Kajetána Tyla za to, že zahýbali svým protějškům, se stává častým terčem „ohnivého“ humoru. Např. když si jde Borovský zapálit, před Husem mává ironicky sirkami, o Zikmundovi, kterého v nebi potkává ani nemluvě. Borovský, ten zase dává do placu jeden epigram za druhým, a dokonce vyndá i trnovou korunu s tím, že je mu bohužel malá. Babička bodře naslouchá ostatním členům komise a občas zavzpomíná na léta strávená v Ratibořicích. Diváky také překvapí tím, že se snaží sbalit praotce Čecha. Humor nechybí žádné postavě, snad jen vsuvky cvičícího Miroslava Tyrše a bojový duch maršálka Radeckého působí někdy jako narušení vytvořené nálady v nebeské komisi.

Celá hra je tvořena rámcově, začíná a končí první světovou válkou. Na nebeskou komisi tedy připadá volba krále České země, jelikož Cimrman ještě žije, což je členům komise velmi líto, protože jinak by o králi bylo rozhodnuto, musí zvolit někoho povolanějšího, Tomáše Haryka Masaříka (jméno českého krále přece musí být počeštěno).

U Járy Cimrmana se tedy našlo v pozůstalosti další skvělé drama, které si hraje s českými mýty a velké postavy českých dějin neglorifikuje, ale s ironií sobě vlastní reflektuje českou historii a celkově demytizuje velké osobnosti.

Hra byla nominována na cenu Alfréda Radoka 2008.
Režie: Ladislav Smoljak
Střídavě hrají: Ladislav Smoljak, Zdeněk Svěrák, Jan Hraběta, Jan Kašpar, Petr Brukner, Bořivoj Penc, Genadij Rumlena, Miloň Čepelka a další.

Redakce