Čirá radost z dobrodružství

Jiný pohled

Ajvazova narativní metoda spočívá v systematickém rozvíjení zvláštního či cizího v pěně všednosti. Struktura románu je tak schopna importovat do svého celku jakoukoliv událost a použít ji coby tkanivo pro potenciálně nekonečnou vyprávěcí síť. V této zdánlivé bezbřehosti se ovšem objevují pravidelné vzory. Ajvazovy knihy připomínají svou formou rozbujelý vesmír precizně narýsovaný v karteziánském souřadném systému. Příběhy kypí fantastickou obrazností a strohost popisného stylu je zároveň pevně ukotvuje v plánu vyprávění. Čtení připomíná hlubinné potápění, při němž se čtenář noří do dalších a dalších úrovní, aniž by mohl nahlédnout na úplné dno. V tomto směru se Lucemburská zahrada od jeho přechozích románů Cesta na jih (Druhé město, 2008) a Prázdné ulice (Petrov, 2004) odlišuje. Kniha neoplývá natolik výraznou pyramidální stavbou vnořených příběhů na způsob Pohádek tisíce a jedné noci, s čímž zajisté souvisí i její menší rozsah. Principiálně přesto zůstává tomuto narativnímu způsobu věrná.

Zahrada, ve které se cestičky rozvětvují

Paul je učitel na lyceu, který si chce vyhledat jméno autora knihy o Plótínovi, na níž narazil v antikvariátu. Při brouzdání internetem se přepíše a místo hesla „plotinos“ nechá vyhledat podivné slovo „okitubis“. Překvapivě se dostane na obskurně vypadající webovou stránku, věnovanou poslednímu nedokončenému textu profesora Donalda Rosse, napsanému v umělém jazyce – yggurštině. Zjistí, že se zřejmě jedná o fragment dobrodružného románu Návrat z Druhé strany, který je pro teoreticky zaměřeného akademika Rosse, odborníka na informatiku a kybernetiku, značně netypickým dílem, jehož vznik navíc provázely podivné okolnosti. Kuriózní text jej kupodivu popouzí k dalšímu rešeršování , tudíž se v rámci prokrastinační činnosti rozhodne vyhledat podrobnosti a rozluštit yggurštinou zašifrovaný příběh. Text si jej postupně zcela podmaní a přes počáteční nesrozumitelnost jej navede k zásadně odlišnému vnímání světa. Díky tomu Paul pozná studentku Claire, která se o Rossův odkaz rovněž zajímá. Jejím vstupem na scénu se v knize vytváří druhá trajektorie pohybu vyprávění tvořená motivy nevěry a žárlivosti. Paulova žena Simone se rozhodne za nevěru pomstít. Čím dál více je ovšem zřejmé, že rozkol a vyprchávání vztahu mezi Paulem a Simone je způsoben samotnou iniciací yggurským zápisem (který je v knize rovněž obsažen a vtahuje tak čtenáře hlouběji do intertextuálního univerza). Díky němuž se totiž Paul dostává do „nového“ světa, ke kterému Simone nemá přístup a jemuž nerozumí. Nastíněná zápletka se, jak je u autora dobrým zvykem, rozproudí do neuvěřitelných peripetií a nabere nečekaných obrátek. Na scénu vstupuje například ruská fyzička Irina sídlící v luxusní skleněné vile uprostřed džungle, nebo Rossovy „audioanimatronické figuríny“ – robotické loutky vyvinuté pro hollywoodská studia, jejichž vzhled a pohyby přesně kopírují krátké úseky reálného života svých lidských předloh. Nejedná se však o bezbřehou žánrovou asambláž mísící červenou knihovnu s dobrodružným příběhem. Ajvaz je nejen zkušený vypravěč, nýbrž také teoretik kovaný v husserlovské fenomenologii či poststrukturalistické filosofii. Při psaní využívá široký rejstřík: neváhá sáhnout mezi propriety Jamese Bonda i Kantovy Kritiky čistého rozumu. V jeho románech se promyšleným a zábavným způsobem odrážejí i naplňují některé jeho názory a teoretické koncepce (viz například také rozhovor s autorem v Literární příloze časopisu Respekt 51/52, ročník XXII.).

Fenomenologická zkoumání

Ve své esejistice se Ajvaz zaměřuje mimo jiné na výklad myšlení Jacquese Derridy. S tím snad souvisí jeho tendence pojímat svět coby sémiotický prostor, který lze číst různými způsoby. Motiv Paulovy cesty však může být hlubší. To, co jej popohání, není jen nadšení z nekonečného prostoru, jakési obdoby Borgesovy Babylonské knihovny, jež mu dává nahlédnout za oponu všednosti, v níž je zapouzdřena rozmanitost forem. Skutečně blaženým poznáním je určité „chvění smyslu“, které se nachází za všemi věcmi, za veškerým jevovým světem. Ono „chvění“ je samotným zdrojem všeho znakového bohatství. Paul zažívá pocit nutkání, který jej pohání k dalším dobrodružným krokům. Právě v teoretické práci týkající se Derridovy filosofie Znak, sebevědomí a čas (Filosofia, 2007) označuje Ajvaz tento „pohyb“ jakožto pnutí či šumění „preaktikulačního pole“ (volně parafrázováno).  Tímto je označováno jakési zřídlo, z něhož se významy teprve rodí a jež zakládá veškerý smysluplný svět. Ajvazovi hrdinové, včetně Paula z Lucemburské zahrady, jsou vzrušeni jízdou na existenciálním proudu bytí ve všech jeho podobách. Jejich cílem je průběh samotného hledání, v jehož repetici se zmíněný „prvotní zdroj“ odráží.

Osamělá místa v síti znaků

Z hlediska autorovy spisovatelské genealogie lze říci, že se ke svému aktuálnímu stylovému pojetí propracovával postupně. Vražda v hotelu Intercontinental a povídková sbírka Návrat starého varana jsou literárními črtami, které prezentují autorův potenciál. Druhé město je důkazem nespoutané imaginace a snahy propojovat vzdálené okraje možných realit. Příběh zde stále vystupuje ve své nenaplněnosti, fikční svět ve své fragmentárnosti oné „druhé“ skutečnosti. Dvě novely vydané ve svazku Tyrkysový orel se z ranějších prací asi nejvíce blíží autorově současné stylistice.

Ajvazovo beletristické dílo, Lucemburskou zahradu nevyjímaje, je zároveň výrazně aluzivní. Vyprávění nastolující „hyperlinkové“ fikční univerzum už samo o sobě samozřejmě evokuje množství jiných textů. Nezáleží na tom, do jaké míry je to záměr autora, práce jeho podvědomí, nebo náhoda. V mysli čtenáře se tím konstruuje představa propojeného znakového prostoru, jehož vnitřní spongiformní struktura prorůstá do širšího kulturního pole. V Ajvazových románech lze rozpoznat vliv dalších autorů, jejichž dílo alespoň zčásti odkazuje na „svět jako text“ (např. Jorge Luis Borges, Italo Calvino). Motiv znakového kódu schopného neurologického přeprogramování lze jistě nalézt v mnohých sci-fi románech (např. Sníh Neala Stephensona). Robotická lidská simulakra Donalda Rosse, která dokonale reprezentují krátké úseky života svých předobrazů se zase nápadně podobají výjevům z Canterelovy vily v románu Locus Solus francouzského spisovatele Raymonda Roussela. Bez zajímavosti není také to, že autor umístil na konec románu obsah Rossových poznámek, v nichž krátce popsal nejen gramatiku zvláštního umělého jazyka, ale také uvedl neabecedně řazený slovník užitých yggurských výrazů. Vytvořením fiktivního jazyka pro „beletristické účely“ se tak řadí mezi autory jako je J. R. R. Tolkien či třeba Jan Křesadlo.

Posvátné vs. profánní

Napětí v autorových románech vyvstává ze zdánlivé banality. I Lucemburská zahrada tematizuje ono pnutí mezi plytkostí a bohatstvím. Jistá nevyrovnanost prvků je tedy součástí tematické kostry. Autor neusiluje o homogenní uměleckou metaforu, nýbrž o heterogenní obraz světa. S tím se pojí také určitá deklarace mezioborovosti. Oproti obvyklé dichotomii ve vnímání intelektuálního dědictví (věda a technologie vs. filosofie a umění, v jiném kontextu také vysoké vs. nízké) se Ajvaz v rámci osvícenské tradice snaží o jejich propojení. Klíčem může být právě dílo, jež zobrazuje základní zřídlo rozdílných motivů či pohledů. Čtenáři se tak nabízí mnohovrstevnatý text nabývající rozličných žánrových podob. Pokud ovšem existuje společná úroveň čtenářského zážitku Ajvazových knih, je jí nejspíš čistá radost z dobrodružství.

Název: Lucemburská zahrada
Autor: Michal Ajvaz
Počet stran: 176
Cena: 269 Kč
Vydal: Druhé město, 2011

Marek Jančík