„Diskriminovat, ale nepronásledovat“ aneb jak jednat se židy

Kniha Moji židovští sousedé nám nedovolí zapomenout na vlastní historii, neboť je neustále přítomna. Přispívá k otevření prostoru pro vážnou diskusi o problému, který je dosud řešen z velké části pod vlivem aktuálních politických zájmů. Pořád nalézáme informace, které nám byly doteď skryté v nepřístupných archivech. Toto dílo je koncipováno do dvou rovin, jednak nám autorka vypráví své dětství prožívané během války, a za druhé nám přibližuje historická fakta osvětlující postoj Vatikánu, světa k nacistickému Německu. Krok za krokem jsme svědky velmi propracovaného plánu vyloučení židů ze společnosti lidí, zbavení všech jejich práv, dokonce i práva na život. Při přečtení Moji židovští sousedé jsem nabyla přesvědčení, že tato kniha je cenná nikoli z hlediska autobiografického (Loy se narodila do vyšší vrstvy římské buržoazie, tudíž se jí válka převážně nijak nedotkla), ale prostřednictvím dobových textů a skutečnostem, které obohatí naše poznatky o italském fašismu.

Šoa byla velkou lidskou tragédií, ale naopak byla i poučením, které není radno zapomínat, či dokonce nějak překrucovat. Šest milionů židů bylo v minulém století postříleno, otráveno a spáleno. Mrtví nemohou mluvit, ale naštěstí tu máme příběhy, které minulost přetváří v poučení pro přítomnost a v plány do budoucnosti. Během čtení se čtenáři setkají s lidskou lhostejností nad osudem „jiných“. Pro pár tisíc lir (dospělý žid měl cenu 5 tisíc lir, 3 tisíce lir za ženu a tisíc lir za dítě) byl člověk ochoten zradit své přátelé, své sousedy. Můžeme se jen domnívat, zda si uvědomili důsledky svých činů. Na druhou stranu uvidíme italské občany, kteří se nebáli a riskovali své životy, aby ukryli známé či dokonce úplně neznámé židy ve svém domě. Nezanedbatelnou roli hrají i kláštery poskytující azyl židům bez rozdílu vyznání.

Převážná část knihy je věnována dvěma řekněme odlišným přístupům papežů Pia XI. a Pia XII. k židovské otázce. První z nich jmenovaný veřejně odsuzoval totalitní režimy se vzkvétajícím antisemitismem nejen v Německu, ale i v Itálii. Chtěl odvrátit válku, leč bezvýsledně. Těžce nesl fakt, že Itálie uzavřela spojenectví s hitlerovským Německem a zavedla protižidovské zákony. Ve svém projevu ke sto padesáti církevním asistentům prohlásil, že „naneštěstí je zde něco mnohem závažnějšího než jakákoli rasistická nebo nacionalistická formulka, totiž jejich duchovní poselství. Je třeba říci, že tento duch separatismu, vypjatého nacionalismu, je zvlášť zavrženíhodný, a tím, že není křesťanský ani náboženský, skončí jako nehumánní.“ (s. 47) Sám sebe se ptal, jak se vůbec stalo, že Itálie měla potřebu vůbec napodobovat Německo. Na pořadu dne bylo neustálé narůstající násilí, které vyvolávalo zděšení po celé Evropě, ale i v USA, ale nic se nedělo – pasivita. Státy nepřijímaly přistěhovalce s minimem věcí, zavřely jim dveře, tudíž i naději na lepší zítřky. Lisabonské noviny A Voz 21. března 1941 napsaly o koncentračních táborech Dachau, Buchenwald, Oranienburg a Auschwitz, ve kterých bylo 700 kněží zabito a 3000 dalších vězněno. Ve Vatikánu, ale i po celém světě přicházející zprávy o deportacích, mučení a zabíjení duchovních všech národností (nejenom jich), už nejsou jen mysteriózní zvěstí. Do Berlína nicméně není doručen žádný oficiální protest.

Pius XII. (Eugenio Pacelli) je dlouho po smrti stále předmětem bouřlivých sporů probíhajících již od dob druhé světové války. Vedou se debaty o tom, jaký postoj zaujímal k totalitním režimům, zvláště k nacistickému Německu a vyhlazování židů. Hovořilo se o něm jako o „Hitlerovém papeži“. Rosetta Loy k němu zaujala spíše negativní stanovisko, i když ukazuje, že Pacelli nacismus tvrdě odsuzoval, o čemž mimo jiné svědčí i dochovaná diplomatická korespondence.

Kdo ovládá média, ovládá i veřejné mínění. S nástupem a vývojem médií nastává nový rozměr veřejného života, poněvadž o možnosti jejich využití se stále více zajímali i ti, kteří se snažili prosadit své ideje nebo udržet moc nad ostatními členy společnosti. Od roku 1937 kampaň v tisku burcovala veřejnost proti židům především prostřednictvím antisemitských časopisů, novinami Il Tevere, La Vita Italiana, Il Regime Fascista, Il Giornalissimo, La Stampa, Il Messaggero a mnoho dalších. Pozadu nezůstávaly ani knihkupectví s knihami jako například Gli ebrei in Italia nebo Contra Judaeos, o které Piovene v její recenzi pro Corriere della Sera píše: „Prvním úkolem, k němuž kniha odvážně přistupuje, je objasnit Italům, že existence ras je vědecky podložená skutečnost, vycházející z biologických poznatků o příbuznosti krve, a druhým úkolem je dokázat, že méněcennost je trvalou vlastností některých ras, že při křížení vítězí nižší nad vyšším, že italská rasa si musí žárlivě střežit svou nedotknutelnost (…) Židé mohou být pouze nepřáteli a utiskovateli národa, jehož pohostinnosti užívají, neboť odlišná krev a vědomí vlastních svazků je nutí spojovat se proti cizí rase. Nevídaný počet nejvyšších míst, která v Itálii obsadili židé, je výsledkem vytrvalého boje.“ (s. 37 – 38)

Tuto knihu doporučuji všem čtenářům, kteří se zajímají o období druhé světové války. Její jedinečnost tkví v detailních popisech zrodu fašismu v Itálii v letech 1922 – 1943.

Název: Moji židovští sousedé

Autor: Rosetta Loy

Vydal: Academia, edice Paměť, 2010

Počet stran: 181

Cena: od 129 Kč

Eliška Okapová