Edvard Munch und das Unheimliche

Venku je sychravo a městem se valí mlha, tlustý kabát nechám v šatně a po schodech sestupuji do podzemí. První dva sály okupuje v klasickém uspořádání řada známých obrazů výrazné barevnosti, rukopisu i vkrádavých motivů. Nechci se poddat pochmurnosti, která z rámů čiší, snažím se sledovat stopy geniálních tahů, stopy myšlenek hledající plán kompozice až po finální detaily. Stejně mi to nedá a i když je všude kolem plno lidí, já vidím malého kluka, který si čte pod peřinou Poea, mladíka jenž se nechává „kazit“ svody bohémy v Kristianii, zamilovaného Muncha sžíraného žárlivostí, uznávaného umělce, který přesto nedbá na chválu světa a znovu se pouští jakoby v šíleném záchvatu do týchž peřejí, do problému uchopení lidského života v co nejjednodušší a přitom nejsilnější formě vyjádření.

Postávám i ve smutečním průvodu za jeho rakví, který zinscenovali nacisté v marné snaze zmocnit se umění, které nemohli pochopit (Navzdory jistým sebevražedným tendencím se Munch dožil vysokého věku). Velmi často jsou tu ženy, kterými byl svým způsobem posedlý – láskou i nenávistí, vždy ale silnou vášní, která snad udávala rytmus jeho štětci. Několik variací na zobrazení ženského života. To je Weib nebo Rot und Weiss. A opět několikrát zpodobněná Eifersucht. Důraz na tvář. Kontrast bolesti a erotické energie. Hutné linky doslova vibrují a jejich záchvěvy mi vnikají do těla. Další oči, komorní scéna a agresivní tóny soumraku nad jezerem. Černý průvod. Angst. Snad je to podobnost pozadí s nejslavnějším Munchovým obrazem (který je tu ovšem zastopen pouze grafickým listem, vzhledem k jeho nezapůjčitelnosti), která elektrizuje tolik diváků před tímto plátnem – rozhodně se jich tu vždy kumuluje největší počet a postávají tu déle než před jinými obrazy.

Další a další ženy. Pubertät a další akty. Uhrančivá Madonna, které tedy sex-appeal upřít nelze. Nebo Vampir, odraz představy o magické moci ženy nad mužem (námět dodal malířův přítel Przybyszewski). Obojí opět dokládá zvláštní směsici bázně a touhy v Munchově vztahu k něžnému pohlaví. Mimo malbu to jsou hlavně Mondschein (jakési tajemné vyznání) nebo něžný Kuss. Mě osobně učaruje velké a světlé plátno Mörder in der Alee. Velice hrubá technika, ztlumená barevnost, skicovitost, maximální zjednodušení, to vše podtrhává význam zobrazeného příběhu, který si však musíme spíše domýšlet. Právě tvář redukovaná pouze na nejjednodušší linie, nevyplněná, prázdná (její obrys je vyveden na povrchu cesty, takže pozadí tváří volně prostupuje) jakoby signalizovala duševní pohnutí vraha, propast jeho svědomí, nicotu a nutkání zmizet, ztratit se v prostoru.

Obrazů je tu ještě spousta, v některých se nám ukazuje sám autor. Nezapomenutelný je vlastní portrét z pekla. Je třeba se načas odpoutat a vychutnat si další zástupce oné zvláštnosti. Tentokrát převládají drobnější práce. Goyovy Caprichos, sic jen několik listů. Ožívají tu noční můry osmnáctého století. Daumierovy karikatury. Alfred Kubin se svými pitoreskními obludárii. Můj oblíbenec. Jeden obraz od Gustava Moreaua. Sál věnovaný inspiraci okultismem, který byl v období fin de siècle velmi populární. Hojně je zastoupen James Ensor – pestrobarevné fantaskní průvody, (sebe)reflexe šílenství. Romantizující Fernard Khnopff. Kupodivu vás přehršle příšerných vizí (jako třeba imaginární věznice od Piranesiho) zase tolik nesvírají. Předně vás prostoupí radost vidět tolik skvělých věcí in natura a potom si je už jen vychutnáváte.

Nechat si běhat mráz po zádech ovšem nikomu nelze vyčítat, vlastně jsem se ocitl v takovém sofistikovanějším vizuálním horroru, pokud bych měl tenhle pocit zjednodušit. Na někoho působí některá plátna tak mocně, že se občas prožene sálem výstražné hvízdnutí bezpečnostních čidel (k některým obrazům se nelze přiblížit takřka na dotyk), celkový dojem to nijak nenarušuje. Obejdu si výstavu ještě několikrát. Vybírám největší špeky a rozmazluji je svou větší nákloností. A potom sbohem, přeci jen tu nejsem doma a věčně tu nemůžu být ani un-heimliche. Chce to zajít se někam přijemně zahřát – třeba s Kaisermelange u Hawelky. A výstava je tu do 18. ledna. Vídeň je kousek, tak neváhejte. K tomu podzimu se to fakt hodí.

http://www.leopoldmuseum.org

Jan Pecháček