ESQ&A: Keith Richards vysvětluje, proč je Sergeant Pepper odpad

titulní foto: Hedi Slimane, zdroj Esquire,

Přeložil Petr Vít z rozhovoru v Esquire, který vyšel 5. srpna 2015. Rozhovor s Keithem Richardsem vedl Scott Raab.

Scott: Když kouříš, můžu taky kouřit, ne?

Keith: Buď mým hostem. Pokud budeš kouřit cokoli jiného, přineseme kadidlo.

Scott: Přinesl jsem miniaturního jointa, ale nenutím ti ho. Jen jsem si myslel, že by bylo špatné setkat se s tebou a aspoň něco malého nepřinést.

Keith: No tak dobrá, pojďme k věci. Pak si můžeme dát přestávku.

Scott: Nechci tě tlačit do jakékoli pozice.

Keith: Rozhodně ne. Byl jsem v každé možné pozici a vždycky jsem se dostal zpátky.

Scott: Jak se držíš na [Stones] turné?

Keith: Zvládnu show. V 60. letech to bylo 20 minut, a konec. Teď je to dvě hodiny. Neodcházím vyčerpaný, jak jsem býval před deseti lety, protože jsem se dozvěděl víc o tom, jak nastavit tempo show. Nemyslím fyzické aspekty – od těch očekávám, že budou fungovat. Jsem obdařený fyzickou výdrží. Kostra stále drží. Jím stejně, jako vždycky. V podstatě maso a brambory, s pěkným kouskem ryby a stále znova. Moje žena se mi snaží nutit víc salátu, ale to si raději vezmu prášek.

Scott: Cítíš stále adrenalin na jevišti?

Keith: Jo. Je to asi jediná droga, která nám zbyla, která nás přitahuje zpět, stejně jako cokoliv jiného, i když je tam něco o hraní s touto partou kluků. Je to zvyk? Je to jen tím, jak to dlouho děláme? Ale když začneme zkoušet, vždycky objevím to neuvěřitelné nadšení všech – zvláště na tomto turné. Je to skvělý pocit, jako poprvé.

Scott: Stalo se ti někdy, že by ti chybělo cestování?

Keith: Jakmile jsi doma, je tu jakýsi pocit vykloubení – „Kde to sakra jsem? Proč nejsem v pohybu?“ – A uvědomíš si, že nemusíš na chvíli nikam. Ale vždy jsem pochopil se Stones, že je to jakýsi druh kolektivního svědění. Každý dělal ramena po turné a dělal cokoli nebo jel kamkoli. A pak tam bude nějaké to vnitřní svědění po několika měsících – „Neměli bychom něco dělat?“ A většinou mi nejdřív zavolá Mick, ale já obvykle už mám pocit svědění a čekám na telefon. Nemůžeš nutit frontmana dělat to, co dělat nechce. Musíme ho nakopnout. A udržet ho, aby byl šťastný. Potřebuješ tu Mickovu jiskru, když chce skutečně něco udělat.

Scott: Kdy bylo rozhodnuto, že budeš stát tam kde stojíš na jevišti? Bylo to vůbec vědomé rozhodnutí?

Keith: Víš, vždycky jsem byl na Mickově levé straně, od prvních klubových koncertů, které si pamatuji. Nemám tušení proč. Někdy se projdu přes Ronnieho stranu a zkusím si to, ale vždy se to zdá trochu divné, chápeš?

Scott: Bylo mi 12 v roce 1964. Stones mě nasměrovali ke spoustě americké hudby, kterou jsem nikdy předtím neslyšel. Muddy Waters. Howlin ‚Wolf. Robert Johnson.

Keith: To je legrační – Jen před pár dny jsem měl rozhovor s Buddy Guyem, kde velice velkoryse říkal: „Díky bohu za vás, protože vy jste opravdu zachránili v Americe blues. Celé jste ho přivedli zpátky do života.“ Byla to skvělá věc, protože když jsme se právě začínali v Londýně, myšlenkou bylo přinést Chicago Blues do Londýna. Byli jsme v té době trochu idealističtí – víš, jak kluci bývají – ale bez ohledu na to, jak bizarně to může znít, jako život, nebo jako cíl, bylo to ono. Tak jsme to trochu dělali v Anglii, a pak najednou jsme zjistili během jednoho roku či dvou, že se to dostalo do Ameriky, jako když vozíte uhlí do Newcastlu.

Scott: Ne, pokud jsi bílý kluk na předměstí.

Keith: To je to, co jsme si uvědomili, když jsme tam dorazili, že bílé děti poslouchají pouze jednu část spektra a až na druhém konci byly všechny tyhle neuvěřitelné věci.

BYL JSEM V KAŽDÉ MOŽNÉ POZICI A VŽDYCKY JSEM SE DOSTAL ZPÁTKY.

Scott: Sledování záznamů kapely od poloviny šedesátých let mi připomnělo, jak bylo vystoupení kapely od začátku primitivní a sexuální. Křik, vzpoura – přemýšleli jste někdy, kde se to všechno vzalo?

Keith: Když jste na přijímacím konci, je zcela zřejmé, že je to prvotní a sexuální, ať je za tím jakýkoli důvod. Ti lidé rozhodně nepřišli kvůli hudbě.

Scott: Hudbu ani nebylo slyšet.

Keith: Ne. Zejména tenkrát, nebyly žádné PA bedny. A 3000 křičících kluků a holek tě mohlo jen křikem odehnat z celého toho místa. Při pohledu na dav jsi mohl vidět, jak se všichni přetahují, potí, křičí, zmítají. Neuvěřitelné, dokonce v tomto věku. V jedné chvíli celá ta místnost plná dětí, křičících na tebe není tak hrozná. Protože o rok dříve by se na tebe nikdo ani nepodíval. Ale mluvili o nás. Beatles – ty holky ty kluky vynášely. Oni skončili s ježděním na turné v roce 1966 – a tím skončili úplně. Připravili se na cestu do Indie a hovno…

Scott: Přemýšlel jsem o Rubber Soul, Revolveru, Sgt. Pepperovi, a White Albu a poslouchal Beggars’ Banquet, Let It Bleed, Sticky Fingers, a Exile on Main St. Během posledních 20 let jsem poslouchal věci od Stones mnohem častěji.

Keith: Ne, já to chápu, že Beatles zněli skvěle, když byli Beatles. Ale ta hudba nemá mnoho kořenů. Myslím, že se nechali unést. Proč ne? Pokud jste Beatles v 60. letech, stačí se nechat unést, zapomenete, kým jste chtěli být. Začnete dělat Sgt. Peppera. Někteří lidé si myslí, že je to geniální album, ale myslím, že je směsice odpadu, něco jako Satanic Majesties – „No, jestli si chceš naložit ty sračky, tak můžeme.“

Scott: Na své nové sólové album [Crosseyed Heart] jsi dal i takovou základní skladbu, jako „Good Night Irene“.

Keith: Stará Leadbellyho písnička, jo.

Scott: Čistota zvuku a hlasu je pozoruhodná. Vše kromě blues je odstraněno.

Keith: Děkuji.

Scott: Řekl jsi, že síla blues byla ohromující, když jsi byl kluk, a to se nezměnilo.

Keith: Nezměnilo, já poznám tu sílu, když se s ní setkám. A je tu něco neuvěřitelně silného v blues – syrové blues. Ale pak, pravděpodobně není dílo populární hudby, které jste kdy slyšeli, aby nebylo v nějaké zvláštní formě ovlivněno blues. Dokonce i ty stupidní jingly nebo rapové věci, to vše je ovlivněno blues. Myslím si, že je to pravděpodobně původní hudební forma na světě, když na to přijde.

Scott: Četl jsem o Billu Wymanovi [bývalý baskytarista Rolling Stones], že se rozčiloval kvůli pamětní desce na nádraží v Dartfordu, která je tam na počest tebe a Micka.

Keith: Jo. Já vlastně nevím přesně, co řekl, ale Mick jen druhý den přišel ke mně a řekl: „Věříš, těmhle sračkám, člověče? Bill Wyman si stěžuje na pamětní desku na nádraží v Dartfordu.“ Řekl jsem: „Pamětní deska? Myslel jsem, že jsme měli sochu.“

Scott: Byl naštvaný, protože je tam, že jsi ty a Mick „stvořili“ Rolling Stones.

Keith: Vím, že ho to urazilo, ale nemohu pochopit proč. Bill nebyl u toho, když vznikla kapela. Ian Stewart založil kapelu, my jsme tíhli k němu. Bill byl svérázný, legrační starý hajzlík, ale proč bychom tomu měli dělat nějaký typ publicity…, Myslím, že Mick poslal vyjádření – protože Bill pocházel z města Penge – „Bille, pokud by pamětní deska byla na nádraží v Penge, s tím že jsi byl zakládajícím členem Rolling Stones, myslíš, že bychom si stěžovali?“ Ale Bill – no, měli jsme ho moc rádi, a on byl sakra dobrý baskytarista. Neříkali jsme mu, aby odešel.

Scott: Ne každý chce přebývat na Olympu.

Keith: Je to tam trochu přeplněné. Spousta lidí, kteří se snaží dostat nahoru. V tomto oboru se můžete rychle rozloučit a myslet si, že jste něco zvláštního nebo božského nebo polobožského nebo tak něco. Viděl jsem nějaké lidi, co z něj vypadli, nebo prostě procházeli vývojem. Ale někteří skutečně věří, že pokud jsou v televizi a časopisy jim nadbíhají, jsou opravdu něco extra. Většinou tvrdě zjistí, že nejsou.

Scott: Hrál jsi s kdekým od George Jonese po Toma Waitse. Je tu někdo, s kým jsi nehrál a chtěl bys?

Keith: Bylo by tam pár lidí… ale doopravdy – nemůžu si jen tak někoho vymyslet. Chci říct, že všechny ty kocoury, se kterými jsem chtěl hrát, jsem vždy potkal a pracoval s nimi. Miluji Toma moc – je to pravý americký excentrik, a my takových potřebujeme víc. Skvělý chlap, geniální hudebník, Vždycky jsem toužil udělat „Irene“ – myslím, že Tom před lety dělal „Shenandoah“, velkou americkou lidovou píseň, a já v tom byl zapojený – najednou jsem držel dvanáctistrunku v ruce a to byl čas pro „Irene.“ Měl jsem příležitost s Merle Haggardem. Všichni tihle chlapi, které jsem poslouchal – úžasná věc je, že i v mém věku žiju v místě, kde jsem poznal všechny své hrdiny, bez přehánění, pořád je mám rád. Chuck Berry, Jerry Lee Lewis – chlape, – jestli to není pan Rock ‚n‘ Roll, tak nevím, kdo to je. Little Richard. Mám rád tyhle kocoury.

Scott: Je zvláštní, že po všech těch letech, tvoje legenda existuje téměř zcela odděleně od tvé hudby.

Keith: Já vím. Je to bizarní věc – jsem pravděpodobně známější díky svému obrazu, než díky hudbě. Zvykl jsem si , že je to jako koule na řetězu, kterou táhnete s sebou a je to nějaký kluk, kterým jste možná byli před 25 lety. Ale on je pořád tam.

Scott: Víš, že José Feliciano žije ve stejném městě jako ty v Connecticutu?

Keith: Já vím, ale nikdy jsem se s ním nesetkal. Naše cesty se nikdy nezkřížily, i když Weston je velmi malé městečko, je tam benzinka a obchod.

Scott: Takže jsi ve skutečnosti druhý nejlepší kytarista ve městě Weston, Connecticut.

Keith: Asi jo. Je to mnohem lepší kytarista než já.

Scott: To si nemyslím.

Keith: No, myslím technicky, klasicky. Já nejsem školený tímto způsobem. Já se snažím spíš něco udělat, jak se říká.

Scott: Nevím moc o tom, co se skrývá za zvuky, které slyším.

Keith: Díky Bohu, ani já ne. Technické věci – můj horor je dělat rozhovory s Guitar Magazine, nebo tak něco. Mám své oblíbené kytary a trochu o nich něco vím, ale když oni začnou „Je to Gibson S3?“ – Nemám kur*a ponětí. Pro mě funguje skvěle.

Scott: Už jsi měl šéfa, od doby, kdy jsi byl vyloučený ze školy?

Keith: Ne. Mluvíš s někým, jako je Mick, který vůbec nikdy neřekl: „Ano pane“ komukoli, nebo kdo by poslouchal instrukce, které bychom poslouchat nechtěli. Řekl jsem ano mnoha lidem jen proto, že jsem je respektoval. Ale ne, nikdy jsem neměl šéfa. Dokonce i moji bankéři a právníci prošli mým mlýnem. Dokonce poplatky tím projdou – když se jim řekne, co mají dělat. Žil jsem zcela svobodný život. Dali mi křídla.

Scott: Děsivá, děsivá věc.

Keith: Je, protože nejsou žádné příručky.

Scott: Naprosto žádné hranice.

Keith: Ikarus.

Scott: Často jsi říkal, že bys byl ochoten jít do toho znova a zaplatit za to stejnou cenu. A já tomu věřím.

Keith: Jo, stojí to za tu cenu. Stát se hudebníkem, to byl sen – jen se dostat do kapely. Nestaráte se, jestli uvíznete v nějakém doprovodném vybrnkávání. Víš, já bych to dělal rád. Nevadilo by mi být sideman, ale to dopadlo jinak. Možná to bylo účesem, nebo tak něčím.

Petr Vít

Jsem nyní nepracující důchodce, užívající si zbytku života, příležitostný webmaster, profesí správce IT, duší hudebník. Co mám rád, možná poznáte z mých recenzí...