
Stát se baletkou je touho mnoha holčiček, ale jen hrstce z nich se to povede. Nikola Márová si svůj sen splnila. Baletu se věnuje celý život, prošla baletní přípravkou, konzervatoří a následně získala angažmá v Národním divadle v Praze. Během své kariéry ztvárnila celou řadu hlavních rolí, jak v klasických tak moderních baletech. Za roli Odetty/Odíliie v Labutím jezeře ve Státní opeře Praha získala Cenu Thálie za rok 2007.
Jak jste se dostala k baletu?
To je taková klasická otázka. Jsem případ typické baletky, přála jsem si to odmalička. Rodiče viděli, že mám nadání pro tanec a pohyb vůbec. Navštěvovala jsem řadu kroužků včetně zpívání a hry na klavír. V 6 letech jsem začala chodit do přípravky baletu ND a bylo rozhodnuto. Hrozně mě to chytlo. Ostatní kroužky odpadly a zůstal jenom balet. Rodiče, ač nemají s uměním nic společného, mě hlavně ze začátku velmi podporovali. Během studia na konzervatoři jsem utrpěla vážný úraz a nebylo jisté, jestli budu pokračovat. To už naši věděli, jaká je balet dřina a asi doufali, že bych mohla skončit. Ale já jsem se nedala.
Jaké jsou Vaše zážitky z konzervatoře?
Bylo to jedno z nejtěžších období, škola trvala doslova od rána do večera. Museli jsme zvládat jak taneční, tak klasické předměty. S rodinou jsme bydleli na kraji Prahy, takže jsem vstávala v 6 ráno a domů se vracela někdy až v 9 večer. Byla to dřina.
A jak jste na tom teď? Jaký máte program?
No, už to není škola, takže se nemusím učit matematiku. Ale je to náročné povolání. Myslím si, že spousta lidí vůbec nemá tušení, co všechno obnáší (tréninky, zkoušky), kolik hodin trávíme na sále. Domnívají se, že máme celý den volno a pak jdeme jen na představení. Ale často jsem měla třeba do půl šesté zkoušku v ND a pak od sedmi Labutí jezero ve Státní opeře. Takže sbalím věci a běžím. Není to jednoduché.

Je něco, čeho jste se kvůli baletu musela vzdát a litujete toho?
Nejvíc mě asi mrzí, že jsem musela přestat s lyžováním, které mi šlo a velmi mě bavilo. Jsme rodina lyžařů. A já jsem najednou na hory nemohla, protože jsem to měla zakázané. Taky pociťuji, že jsem měla trochu ochuzenou pubertu. Zatímco moji vrstevníci chodili ven a užívali si, já jsem byla ve škole nebo na sále.
Jak jste se dostala k pozici první sólistky ND? Musela jste hodně bojovat?
Já nejsem moc bojovný typ. To ke mně nepatří. Už od školy, kde jsem měla příležitost ztvárnit hlavní role v studentských představeních, jsem si přála účinkovat v ND. Vysnila jsem si hlavně Labutí jezero. Nastoupila jsem pochopitelně do sboru a ze začátku jsem dělala vyloženě chodící role. Druhou sezonu onemocněly všechny představitelky hlavní role v Louskáčkovi a bylo třeba vzít někoho ze sboru. Vybrali mě. Na nastudování jsem měla týden, přičemž normálně se role studuje 2 až 3 měsíce. Byla to velká zkouška, ale obstála jsem v ní. Na základě toho mi tehdejší šéf baletu Vlastimil Harapes dal demi-sólo, což je sólistka s povinností sboru. Pak přišel pan Petr Zuska, dostala jsem sólovou smlouvu a za dalších pár sezon přišlo první sólo. Byla to taková hezká cestička, ne až tak trnitá, ale také s dávkou štěstí.
Máte nějakou srdeční roli?
Mám jich víc. Určitě musím zmínit Labutí jezero, ale už ho beru jinak než dřív. Dříve pro mě bylo velkou událostí, teď se změnilo „jen“ v představení. Stále ho mám ráda, ale už ho mám hodně natancované. Pocitově mi je nyní bližší dějový balet, při jeho hraní se dostanu do úplně jiného světa.
Dodržujete nějaký speciální režim? Máte nějaké rituály před představením?
To mám, ale záleží i na tom, jak je to představení těžké. Když jde o celovečerní balet, tak si dám poslední jídlo kolem druhé odpolední, jdu si na chvíli lehnout, pak už maximálně nějakou čokoládku a jdu do divadla. Jinak jím, na co mám chuť a kolik chci. Jenom se snažím nejíst po osmé večer, ale ne vždycky to vyjde. Dodržuji pitný režim, jím zeleninu a ovoce, ale nejen to. Snažím se to vyvažovat. Třeba si dám ke smažáku salát, ale to není rozhodně žádné doporučení :-).
Máte při svém náročném programu čas na přátele a na rodinu? Máte ráda společnost.
Rodinné vztahy jsou u mě samozřejmostí, čas si na ně vždy najdu. S rodiči si každý den telefonujeme a o víkendech se navštěvujeme. Moc ráda se potkávám i s přáteli, často pořádáme různé oslavy u nás doma. Poslední dobou toho ale bylo hodně, tak jsem ráda, když mám volný večer.
S baletem jste se podívala do řady zemí, kde se Vám líbilo nejvíc? A kam byste se chtěla podívat?
Moc ráda cestuji, takže se vždy těším, že někam vyrazíme. Největší vzpomínky mám na léto strávené po boku svého manžela a tanečního partnera na Taiwanu. To bylo skvělé. Úplně jiný svět, jenž naprosto předčil moje představy. Lákalo by mě Japonsko, kvůli přírodě a kuchyni. ND tam zatím s baletem nezavítalo, ale třeba se ještě dočkám.

Chodíte do divadla i jako divák?
Jak kdy. Když přijede nějaký soubor ze zahraničí nebo hosté, tak se jdeme s manželem podívat. Chodíme, ale i na muzikály a na činohru. Máme rádi i kino, tam zavítáme tak 2 krát nebo 3 krát do měsíce. Myslím, že kulturou žijeme hodně i mimo balet.
A jaké filmy máte nejraději?
V poslední době hlavně ty animované (Já padouch, Jak vycvičit draka). Možná je to i tím, že jsem těhotná. Jsem ve čtvrtém měsíci, tak už to můžu prozradit. Doufám, že se už nic nestane (honem to zaklepat).
Gratuluji. To jsem vůbec netušila. Tančíte ještě? A jak se těšíte na dítě?
Už netančím, poslední představení jsem měla na konci roku na zájezdu v Madridu. Momentálně připravuji jeden mladý pár na Gala koncert, chodím na tréninky. Ze začátku jsem o svém těhotenství nechtěla moc mluvit, přece jen je to do třetího měsíce rizikovější. Ale všechna důležitá vyšetření dopadla dobře, takže jsem se trochu uklidnila a moc se těším. Strašně pomalu mi to utíká, už aby to miminko bylo.
Chcete, aby se Vaše dítě věnovalo baletu?
V žádném případě bych si to nepřála, protože vím, jaká je to dřina. Ale nic zakazovat nebudu. Vzhledem k tomu, že manžel je první sólista, tak naše dítě bude vyrůstat v divadelním prostředí, a obávám se, že jím načichne a mohlo by to tak dopadnout. Uvidíme, co přijde. Zatím si z toho spíš děláme srandu, manžel si vysnil módní návrhářku:-)
Jak dlouho zůstanete na mateřské? Chcete se do divadla vrátit?
Pokud to půjde a podaří se mi shodit nabraná kila, tak bych se chtěla vrátit brzy. Přece jen už mi není dvacet, takže čím bude pauza delší, tím bude návrat náročnější. Ještě bych si ráda užila pár let na jevišti, dokud jsem ve formě a mám pocit, že to dobře vypadá. S hlídáním mi snad pomůže maminka, která jde do důchodu. Sice o tom ještě neví, ale doufám, že nebude proti.
Do kin přichází film o baletu – Black Swan s Natalií Portman v hlavní roli. Slyšela jste o něm?
Už jsem ho dokonce i viděla. Byla jsem na něj velmi natěšená, protože je to po dlouhé době film o baletu, navíc o Labutím jezeře. Zvědavá jsem byla i na to, jak Natalie Portman zvládne svou nelehkou úlohu, jestli bude tančit sama nebo bude mít dublérku. Upřímně, film jako takový mě zklamal. Příběh i líčení baletního prostředí mi přišlo přehnané. Smutné je, že tomu lidé uvěří a pomyslí si, že všechny baletky jsou tak fanatické. Ale některé scény byly nádherné, třeba proměna princezny v labuť (kdyby to tak šlo i na jevišti). A Natalie byla nádherná, na tu roli se vyloženě hodila. Vypadala skvěle a zahrála to skvěle. Většinou byla zabíraná od pasu nahoru, aby nebyly vidět nohy, ale byla v hodně scénách, třeba východ labutě tančila celý sama. To mě hodně překvapilo. Určitě musela tvrdě trénovat.

Tak teď máte prostor čtenářům osvětlit, jak to v tom baletním světě chodí.
Určitě je to u nás jiné než v Americe, tam bude soubor asi trochu soutěživější a dravější, ale ne zas tolik jako ve filmu. Pomluvy jsou vždy a všude, vzájemné vztahy taky nejsou vždy perfektní, ale to je normální. Budu mluvit za naše divadlo. Fungujeme jako kolektiv a pomáháme si. Když se studuje nové představení, radíme si, jak na něj. V souboru panují kamarádské vztahy, žádná rivalita cítit není.
Hlavní hrdinka trpí i jednou z poruch příjmu potravy. Setkala jste se s nimi někdy?
U nás v souboru rozhodně ani jeden případ není. Na škole byla holčina s anorexií. To bylo hrozné, pro mě odstrašující případ. Jsem si jistá, že mě by se to v životě stát nemohlo. Tohle mám v hlavě dobře srovnané. Balet je úžasný, ale nikdy nebude na prvním místě před zdravím a rodinou.
Jaký je Váš vztah k jídlu? Vaříte?
Kladný, bohužel až moc, hlavně ke sladkému. S tím se musím ovládat. Jsem téměř vegetariánka. Nejraději mám italskou kuchyni, pak čínskou, francouzskou, ale i českou – smažené sýry a knedlíky. Samozřejmě vařím i peču, to by mi manžel neodpustil. Ale dělám to ráda.
A co ještě děláte ráda? Kde načerpáte novou energii?
Nejlépe v kině, kde vypnu a nemusím na nic myslet. Chodím také na masáže, buď do divadla, nebo na thajské. Na návštěvě u rodičů můžu vzít pejska na procházku, ale na ty mi už moc síly nezbývá. Já potřebuji někam odjet, tam si sednout, koukat a odpočívat.
Na závěr si neodpustím jednu aktuální otázku. Jak vnímáte současné dění kolem Státní opery Praha a Národního divadla?
Je to velmi nepříjemné období, panuje obrovská nejistota. Nikdo neví, co bude. Jak to dopadne s námi, jak se souborem ze Státní opery. Vše se dozvídáme z novin, internetu, nebo z druhé ruky, takže máme desítky informací. Už jsem to přestala sledovat, počkám si na nějakou oficiální zprávu. Je to velmi zdlouhavé, už by to chtělo nějaké konečné řešení. Vůči všem je to velmi nekorektní jednání.
Měla byste na srdci něco, co byste chtěla vzkázat našim čtenářům?
Lidem, kteří ještě nebyli na baletu, bych vzkázala, aby se ho nebáli a přišli. Balet není jen o holkách běhajících v sukýnkách a klucích v punčochách. Máme spoustu moderních a současných baletů a ty jsou opravdu úžasné. Stojí za to, aby je člověk viděl.
Rozhovor byl jedním slovem příjemný – prostředí Národního divadla dýchající historií a usměvavá paní Márová. Zkrátka výborná kombinace.
Držíme palce, ať s miminkem vše dobře dopadne.