Jazzové jaro přišlo s Yaronem Hermanem

Celý koncert nahrávala Česká televize, a tak pořadatelé měli k dispozici pět kamer, které z různých úhlů snímaly hudebníky. Této nabídky využili jak nejlépe mohli – za hudebníky nainstalovali obří plátno, které celému večeru dodalo atmosféru špičkového profesionálního koncertu. Vynikající nápad byl promítat na plátno v černobílém obrazu, který nerušil a naopak v kombinaci s komorním osvětlením byl příjemnou složkou večera. Několikrát kamery také použily slow motion, což je rozmazání rychlých pohybů. Při pohledu na bubeníka, kterému paličky na plátnech opisovaly ohromné vějíře, se tajil dech.

Po akademické čtvrthodince a úvodním slovu Jana Beránka přišla na pódium Beáta Hlavenková s Bandem a hostem Ingrid Jensenovou. Jensenová vzala do ruky křídlovku a po chvíli se jazzová muzika rozjela naplno. Jedno sólo střídalo druhé a každý z hudebníků ukazoval, že si skutečně zaslouží být hostem letošního JazzFestu. Jen bubny byly zbytečně příliš nahlas (nevím, zda-li to byla chyba zvukařů či zda-li se bubeník nechal unést a pěkně to osolil) a basu bych zase vytáhl trošku víc nahoru. V průběhu večera zazněly písně z nového alba Hlavenkové Joy For Joel, které bylo natočeno letos v Americe. I když by tato perfektní klavíristka svou zapáleností rozžehla nejednu svíci, jejím písním cosi chybělo. Hudba to byla nádherná, příjemně se poslouchala, ale po chvilce jsem zjistil, že to cosi chybějícího je melodie. Ano, písně byly technicky velmi dobře zvládnuté, měly jazzový rytmus a rozhodně nezněly falešně, melodii a hlubší motiv byste tam však hledali marně. Hlavenkovou však omlouvá, že je ještě mladá a já věřím, že si po vydání několika dalších desek upevní nejen místo na české dámské jazzové scéně, ale že i najde svůj vlastní styl a její písně budou melodické.

Jestliže jsem nazval první koncert dobrým, pak druhý musím nazvat absolutní peckou. Yaron Herman Trio přišlo, usedlo za hudební nástroje a jak se na hudebníky takového kalibru sluší a patří, bez jakýchkoli řečí zahájili svoje vystoupení opravdu razantně. Těžko se mi bude popisovat, co jsem zažil. Tohle nebyla jen obyčejná hra v triu na tři nástroje– tohle byla hra na cokoli s čímkoli. Yaron Herman například uprostřed jedné skladby začal hrát na dětský xylofon, pak motiv převedl na klavír, převzala ho basa a nakonec přišlo finální strhující zakončení. Yaron Herman si ve většině skladeb vzal nějaký motiv (ať už známý nebo právě vymyšlený), který pak začlenil do celé skladby. Z jednoho motivu byla velmi patrná i Smetanova Vltava. To, co Yaron Herman předváděl na klavír, bylo neuvěřitelné. Ten člověk se snad narodil s prsty na klavírových klapkách. Jeho razantní hra gradovala, když si musel i stoupnout, aby se do křídla mohl pořádně opřít. Spousta situací také působila komicky – například když si stoupl a pořádně se opřel do akordu, až mu z toho málem spadly brýle, nebo když hrál xylofonovými paličkami na struny klavíru a jedna mu do něj spadla. Bubeník Cleaver, aby držel krok, zase několikrát vyměnil paličky za holé ruce a ukázal, že se dá hrát i bez paliček a že to jde i poslouchat. Basista Brewer si asi na vylomeniny moc nepotrpěl, zato předvedl několik neuvěřitelných sól, po kterých každého napadlo, jak je možné zahrát tolik tónů tak rychle jen na čtyřech strunách.

Až kdekoli uslyšíte jméno Yaron Herman, všeho nechte a okamžitě se běžte na něj podívat – ať už je v televizi, rádiu, na živo nebo o něm vykládá kamarád. Protože tenhle pianista má celou kariéru před sebou. A pevně věřím, že to bude kariéra bohatá.

Redakce