Jedny „zuby“ prosím

Jdeme si cestou necestou, všude samé kamení, takže se koukáme pod nohy a z přírody skoro nic nemáme. Jen občas při zastávkách na odpočívadlech, ale to pouze v případě, že nám řady lidí plazících se za námi dovolí malou přestávečku. Kdo nás ale nenechá chladnými, je usměvavá paní, která si to žene rychlým tempem kupředu. Před ní skoro útěkem klopýtá podle našich pozdějších domněnek zubožený manžel.

,,Pozor na zuby,“ slyšíme o chvilku později za našimi zády, když manžel škobrtne o jeden z balvanů. Podíváme se na sebe a vybuchneme ve smích.
,,Tak to jsem nepochopila,“ konstatuje moje kamarádka a její přítel se jen usmívá. Je to už starší kousek, tak se radši nevyjadřuje. Jak to ta paní jen mohla myslet? Vrtá mi hlavou ještě pár minut, ale později při pohledu na průzračný potok se moje myšlenky začnou ubírat jiným směrem.

Jak jsem ale mohla hledat své zuby o týden později já? Je mi přes dvacet, chrup mám v naprostém pořádku, ale přece jenom jsem zuby ztratila. Při pondělním tréninku taekwon-da mi někde spadly a zapomněla jsme na ně. Když jsem se o tři dny později po nich sháněla v té samé tělocvičně, požádala jsem o pomoc dvě postarší paní, které pravidelně chodí před naším tréninkem na aerobik.
,,Prosím vás, já hledám svoje zuby, neviděly jste je?“ ptám se s nadšením a rozhlížím se v naději, že je najdou a nebudu si muset kupovat nové.
,,Zuby?“ podiví se paní a vykulí na mě oči.
,,No, jsou takové průhledné, ztratila jsem je tady v pondělí přesně u téhle lavičky.“
,,Ale vy máte zuby v puse“ říká mi jedna z dam, kterou ani nenapadne, že hledám doplněk pro cvičení.
,,Ano, jenže já myslím chrániče zubů.“ usmívám se. Nějak mi nedochází, že dámy necvičí taekwon-do a neznají náš slang, kdy chráničům na zuby říkáme zkráceně jen ,,zuby“. A taky mě nenapadlo, že je nenapadne, že v tak mladém věku protézu nemám. Všichni jsme se nakonec zasmáli a já mohla historku hned vylíčit ostatním na tréninku.

Jenže ,,zuby“ mě pronásledovaly dál. Jelikož jsem je v tělocvičně nenašla, musela jsem se vydat do specializovaného obchodu. Blížily se závody a já chrániče potřebovala! Jela jsem tedy na poslední chvíli do Ostravy a v naprostém spěchu a nic nestíhání jsem s úsměvem prodavači řekla: ,,Jedny zuby prosím“.
,,Tak to musíte k zubaři, tady je nevedeme,“ odpověděl opravdu okouzlující majitel obchodu, jak jsem se později dověděla. Začali jsme konverzovat a jelikož mi byl pán moc příjemný, úplně jsem zapomněla na čas. Snažili jsme se vybrat ideální barvu chrániče do mé ,,překrásné tlamičky“, která stejně dostala za několik hodin pár bolavých ran. Někdy bych ránu potřebovala i mimo ring, protože neotvírám oči, když je to potřeba. Padli jsme si tak do oka, že jsem v obchodě prostála cca 30 minut a dostala jsem pozvání na rande.

Jak já mám ráda svůj humor a výlety do Tater. Díky zubům možná najdu lásku, nebo přinejmenším aspoň další fajn zážitek.

Redakce