
Svět začíná být přesycen. Přesycen vším, informacemi, elektronikou, uměním, a to včetně literatury. Dnes narazíte na brak v každém rohu a pečlivě si vybrat, s čím strávit svůj drahocenný čas, je těžké. Je tomu tak i v literatuře fantasy žánru, kde se po úspěších kultovních ság, jako byl Pán prstenů, Zaklínač nebo momentální Píseň ledu a ohně rojí stále více a více titulů, které jsou kvalitou pochybné. Byl jsem tedy zvědav, jak na mě zapůsobí mohutná bichle prvního dílu Kroniky Královraha, Jméno větru.
Nebýval bych si tuto knihu pořídil, kdybych ji neměl ve svém seznamu literatury k přečtení. Ne, že bych byl velkým fanouškem fantasy, je totiž pouze málo titulů, které mě dokáží nějak oslovit, avšak jako správný zvídavý človíček nepohrdám možností si za každých okolností obzory rozšiřovat. Jak se na můj list Jméno větru dostalo, to už vám zřejmě nepovím, ale mám tušení, že se o ní zmínil někdo z učitelů na mé vysoké škole.
Patrick Rothfuss, autor této série, je sám o sobě vysokoškolským pedagogem v USA. Je to poznat ze stylu psaní, kterým je Jméno větru podáno. Bál jsem se jediného, že tato kniha bude dalším neobratným vyprávěním stokrát opisovaného příběhu o zázračném hrdinovi. Tato očekávání se mi naplnila tak z poloviny, což hned vysvětlím.
Kvothe je hostinský v krčmě U Pocestného kamene, kdesi v zemi Společenství světa Temerant. Jednoho dne k němu do lokálu zavítá Kronikář, který ví, že se pod maskou obyčejného hostinského ukrývá příběh hodný vyprávění, příběh Kvotha, mága, hrdiny, vraha, umělce. Proto se dohodnou, že příběh zaznamená, a Kvothe se ujímá vypravěčství. První den, který takto prosedí za stolem nedaleko výčepu, je prvním dílem trilogie Kroniky Královraha.
Uznávám, že jsem byl mile překvapen neobvyklou formou, jakou je příběh pojat. Vyprávění Kvotha jednou za několik kapitol vystřídá mezihra, která popisuje události v hostinci, když si on i Kronikář potřebují oddechnout. Kapitoly samy o sobě jsou krátké, a to mně osobně vyhovuje, jelikož si tak mohou přestávku uspořádat sami čtenáři. Něco vás však vždy donutí pokračovat, načít tu další kapitolu, a tak se ani nenadějete a máte celých šest set stran přelouskáno coby dup.
Nicméně klišé, to klišé zůstává – zázračné dítě, jež přijde o rodiče, strádá a sotva přežívá, nakonec nastoupí ve velmi nízkém věku na Univerzitu, středobod veškerého učení ve známém světě. Zde se učí magii a temným uměním, tropí neplechy a drzosti, několikrát mu hrozí nejenom vyloučení, ale i ztráta života. A je geniální. Připadá vám to povědomé? Já si hned vzpomenu třeba na Harryho Pottera.
Tím však netvrdím, že se jedná o nějakou vykradačku jiných děl. Dnes je opravdu těžké vymyslet originální příběh. Jméno větru je originální v dostatku směrů – styl vyprávění není dětský, svět je uměle vytvořený, příběh prolíná mystika, smyšlené jazyky, dokonce i pojmenování dnů a měsíců je jiné. Fanoušci fantasy proudu si přijdou na to své a koneckonců přišel jsem si i já. Matně si vzpomínám, že zmínka o této knížce měla cosi zakořeněno v psychologii. Když se člověk dobře dívá, najde, co hledá.
„Proč chceš navštěvovat Univerzitu?“
Zůstal jsem zaraženě stát. Na tuhle otázku jsem byl naprosto nepřipraven. Co jsem měl říct? Deset tisíc knih. Archiv. Snil jsem o čtení, když jsem byl malý. Pravdivé, ale dětinské. Chci se pomstít Čandrínům. Strašně dramatické. Stát se tak mocným, aby mi už nikdo nemohl ublížit. Příliš děsivé.
Pohlédl jsem na kancléře a zjistil jsem, že už jsem dlouho potichu. Nenapadlo mě nic jiného, tak jsem pokrčil rameny a řekl: „Nevím, pane. Myslím, že i to se budu muset naučit.“
Jméno větru má již svého následníka, Strach moudrého muže, a poslední díl trilogie je momentálně v psaní. Já jsem první díl přečetl s chladným nadšením, snad kvůli tomu, že jsem asi čtenář náročný. Neustále mi něco scházelo. Přesto se do druhého dílu těším. Jméno větru se totiž čte příjemně, člověk u toho nemusí příliš přemýšlet, a přesto kniha vůbec není nezajímavá. Překlad do češtiny může znít občas krkolomně, ale to už je u fantasy celkem pravidlem, zvyknete si na to poměrně rychle. Závěrem snad jenom dodám – kdo z nás by neuvítal trochu toho mystična a magie v běžném životě, že?
Vracím se k tomu, co jsem říkal v úvodu. Je těžké se ve výběru strefit do černého. Rothfuss nám tu předkládá příběh neortodoxní, který buď osloví, nebo zklame. Nic vám nevnucuje, takže když jednou začnete číst, zbude to jen a jen na vás. Napětí se místy dá krájet, a přesto se věci mohou vyvrbit jinak, než jak jste předpokládali.
Jméno větru (2015)
Patrick Rothfuss
Nakladatelství ARGO/Triton
648 stran, brožovaná
Doporučená cena: 398 Kč
Hodnocení: 7/10