Kytary a bicí v údolí Moravice

Letošní České hrady se v Hradci nad Moravicí objektivně vydařily. Oba festivalové dny bylo příjemné počasí, žádná z kapel neodřekla účast a mezi návštěvníky nedošlo k žádným incidentům. Jak akci zhodnotit podrobnějším pohledem?

Páteční festivalový rej zahájili řízní Ajdontker – rocková nálož doplněná punkovými prvky. Během jejich koncertu se areál začal slušně plnit a Ivan Mládek už měl během hraní docela slušný kotel. Mládek ostatně dokázal, že je nestárnoucí ikonou a jeho charakteristický styl okořeněný anekdotami nejednomu návštěvníkovi nostalgicky připomněl devadesátky a Mládkovu Čundrcountry show. Bylo v podstatě jedno, jaký song jeho kapela zahraje, Mládkovy hity už natolik zlidověly, že si je může zazpívat každý. Nejúspěšnějším interpretem festivalového dne byla ale nakonec Vypsaná fixa. Jejich strhující výkon zaplnil hlediště od podia až k pivním stánkům.  Skvělou atmosféru vytvořily také punkové kapely, Horkýže Slíže u mě načasovali největší hitovky spíše ke konci své show (zatímco Pipes and Pints si Criticized nechali na jindy), aby pak slavnou L. A. G. song vysolili v rámci přídavku a Pipes and Pints museli pro nezasvěceného působit jako zjevení. (Byť osobně si myslím, že hořící dudy už jsou trochu přes čáru, to si je příště strčí do zadku?). V pátek ovšem nezněl jen rock, mozaiku doplnili i hiphopoví Marpo & Troublegang.

Jednoznačně nejlepším vystoupením celého festivalu byl sobotní koncert Tomáše Kluse. Jeho umělecké nadání dalece přesahuje všechny myslitelné hranice a Klus působí dojmem, že na co sáhne, to rozezvučí. To potvrdil zejména svými improvizačními gagy, kdy několik písniček (včetně zhudebněné rozlučky se svobodou) skládal spontánně přímo během koncertu. Úchvatný je rovněž Klusův žánrový přesah. Folk smíchal se ska, metalem i punkem, a to i v rámci jedné skladby. Z toho vyplývá, že buď jsou v kapele dokonale sladěni, anebo že museli show opravdu precizně pilovat ve zkušebně. Za zmínku stojí i množství nástrojů, které čtyřčlenná Klusova kapela během hraní využila (napočítal jsem jich 11 včetně snad šesti kytar) a pochopitelně společenský apel („vědci zjistili, že planetu máme jen jednu“), kterého se Klus nevzdává ani ve chvíli, kdy v očích svých odpůrců balancuje na hraně morálního kýče. Hluboký dojem zanechaný po Klusově koncertě vyvážily plytké Rybičky 48, které už záhy po svém založení zjistily, že mezi punkovým publikem uznání nenajdou a zacílily na publikum popové. A to komerčně zafungovalo. Hudební posun byl znát, novější songy se rozplývaly v bezobsažné nasládlosti. Takže zatímco Klus svými texty vyzývá k občanské angažovanosti, Rybičky 48 se jí vysmívají, konstatují, že dnešní punk je už jen o „nagelovaných čírech“ (jako kdyby jiný punk, než ten rybičkovský neexistoval) a spíše, než v hlavě mají „v pejči“. Přesto Rybičkám nelze odepřít velký posluchačský úspěch.

Neefektnější show měli zřejmě pop-rockoví Mandrage (co si budeme povídat, za denního světla moc efektů neuděláte). Hlavně přední řady si užily skvělé vizuální divadlo a Mandrage divákům naservírovala kompletní menu svých největších hitů. Ideálním zakončením festivalu byl koncert Divokého Billa, který rozpařené publikum opět rozhýbal. Přestože šlo o poslední kapelu (nebo možná právě proto), v areálu nebylo ve chvíli jejich hraní k hnutí. Znatelně menší zájem byl o punkové veterány Plexis (Že by hrálo roli Hoškovo údajné estébáctví?) a pogo na Visací zámek bylo rovněž poměrně rozpačité. Dalo by se i říci „podle poga poznáš kapelu“. Zatímco modernější Pipes and Pints mohli z podia sledovat circle pity a walls, na tradiční Visáče se při pogu moc neexperimentovalo.

Inu, report je ovšem i od toho, aby se v něm kritizovalo (Jak jinak se zlepšovat, že?). Co asi návštěvníky frustrovalo nejvíc, byly zcela přemrštěné ceny jídla i nápojů, které by možná člověk očekával na Rock for People, ale ne na festivalu menšího formátu. Pivo desítka za 39 Kč je prostě nemorálnost. I kdyby dali desítku (sic!) za 30 korun, stále mají prodejci obrovskou marži. Ceny jídel a nápojů tak způsobily, že člověk projedl a propil mnohem víc, než kolik zaplatil za vstupenku. S tím souvisí také použití jednorázových kelímků, které se postupně hromadily pod nohama, přestože vratný zálohovaný kelímek je dnes již festivalovým standardem.

Dramaturgie nebyla špatná, ale vyhlašování karnevalových masek mezi Fixou a Marpem byl totální zabiják. Fanoušci mezitím vytuhli a svižný hiphop, který po vyhlašování následoval, už mnohé nedokázal nastartovat. Osobně bych dal masky a jejich vyhlašování mnohem dříve. Poslední drobností, na kterou bývá festivalový divák zvyklý, je dobře viditelný line-up, rozvěšený v několika kopiích po areálu. To na Hradech chybělo; pořadatelé tuto záležitost vyřešili distribucí festivalových brožur, kterými ovšem musíte při sledování line-upu neustále listovat a hledat je v batohu.

No a nyní k plusům. Snad na žádném festivalu jsem se nesetkal s tak precizně dodrženým časovým plánem (10–15 minut zpoždění bývá standard), Hrady však stíhaly všechny interprety snad na minutu přesně. Výhodou této dochvilnosti bylo, že si návštěvníci mohli své oblíbené interprety naplánovat a měli jistotu, že v avizovanou dobu skutečně zahrají. Dobře byla řešena také kyvadlová doprava. Ano, i letos se do busů mnohdy nevlezli všichni a museli čekat na další spoj, nicméně pokud člověk dorazil na zastávku s předstihem, na festival i z něj se dostal.

Mile překvapila také security. Žádné nabušené vyholené arogantní gorily, které vás okamžitě berou do kravaty, pokud přelezete bariéru dělící kapelu od diváků. Kluci se snažili posuzovat situace individuálně a např. u punkových kapel ruch v okolí zábran neřešili. Ano, tak nějak bych si představoval antikonfliktní tým!

Korektura: K.Ch.

Filip Šimeček

Aktivista, publicista, pedagog, herec, včelař. Brainstorming mi nikdy moc nešel:)