Lee Ke Xin: „Realizuji si tu svůj první velký sen.“

Co obnáší tvoje stáž v České republice?

Pracuji tu v rámci projektu JAZZ, což je šestitýdenní jazykový kurz angličtiny pro studenty vysokých a středních škol. Náplní mé práce je příprava jednotlivých lekcí, materiálů a konverzačních témat – každá lekce je založena na určitém tématu. Hlavním cílem kurzu je totiž přimět studenty, aby se nebáli mluvit anglicky a aby se naučili plynně vyjadřovat.

To znamená, že  jsi v Brně od září?

V září jsem byla ještě v Malajsii, dostudovala jsem na univerzitě a v ČR jsem od října. JAZZ bude příští týden končit, pak budu mít ještě do ledna čas na cestování.

Proč ses vlastně rozhodla zvolit si pro svou stáž Českou republiku?

To je na delší povídání – v podstatě mě k tomu inspiroval kamarád, který byl ve Velké Británii, rozhodl se cestovat po Evropě a jedním z míst, které navštívil, byla právě Česká republika – Praha. Byl z této země nadšený a ukázal mi úžasné fotky. To mě asi nejvíce přesvědčilo, abych si jako své působiště na stáž od AIESEC vybrala zrovna Česko.

Bylo těžké najít stáž?

Trvá to poměrně dost času… ale záleží na okolnostech. Pro Asiaty je těžké vyjet do Evropy na manažerskou stáž, protože se požaduje hodně jazyků. Musela jsem rozeslat hodně e-mailů a životopisů. Nakonec jsem se rozhodla pro JAZZ, kde byla mnohem větší šance na přijetí – a měla jsem štěstí – uspěla jsem.

A líbí se ti tady?

Ano, moc! Líbí se mi hlavně zdejší životní styl, který je jiný než ten v Malajsii, kde nejsou lidé tak uvolnění. Myslím si, že Češi ví, jak si vychutnávat život, a umí odpočívat. Lidé v Malajsii znají jen a jen práci. Neustále se bavíme jen o práci, snad proto, že je dost těžké ji najít. Opravdu se mi líbí styl života v Brně, není to jak někde ve velkoměstě, ale žije se tady zkrátka příjemně.

Takže život v Malajsii je rychlejší než tady?

Neřekla bych, že je rychlejší…. Ale kultura je jiná. Hlavní životní náplní Malajsanů je tvrdě pracovat a vydělávat peníze, aby se uživili. Mnoho z nich neví, jak si užívat života, z mého pohledu nejsou tak šťastní jako lidé tady.

Odlišná kultura byla také důvod, proč jsem se sem chtěla podívat do Evropy. Znamená to pro mě životní zkušenost – měla jsem odjakživa sen vycestovat někam hodně hodně daleko a okusit na vlastní kůži život v jiné kultuře, zkrátka prožít si něco, co se nenaučím z učebnic.

Byl to pro tebe kulturní šok?

Je to tu jiné. Například lidé jsou mnohem více otevření, mluvím hlavně o vztazích mezi dívkami a chlapci: pokud byste se v Malajsii pokusili políbit na veřejnosti, mohla by vás zadržet policie.

To tam jsou tedy přísná pravidla…

Ano, Malajsie je muslimská země. Já jsem napůl Malajsanka a napůl Číňanka a nevěřím v islám, ale v Malajsii se musíte řídit podle muslimských zákonů. Jinak máme svobodu zvolit si své náboženství, takže tam vedle sebe žijí křesťané, buddhisté, konfucianisté… a všichni se musí navzájem respektovat. Oficiálním náboženstvím je každopádně islám.

Co se týká jazyků, tak těch úředních je více. Mluvíme malajsky, čínsky… každý má právo vybrat si jazyk, který se potom učíme od mateřské školky.

Jak se řekne malajsky například „ahoj“?

[Abkaba] Není to přímo ahoj, ale něco jako „jak se máš“, je to první slovo, které si při setkání vyměníme.

Od jakého věku se děti v Malajsii učí anglicky?

Od mateřské školky, kam se chodí asi v pěti letech. Malajsané se ve školce učí malajštinu a angličtinu, Indové indštinu, malajštinu a angličtinu a Číňané čínštinu, malajštinu a angličtinu. Ve věku od sedmi do dvanácti let chodíme na základní školu – můžeme si zvolit malajskou, indickou, nebo čínskou, podle toho, jakým jazykem se tam vyučuje. Já jsem chodila na čínskou základní školu.

A co systém vysokého školství? Je běžné, že studenti vyjíždějí na studijní pobyty do zahraničí v rámci různých stipendijních programů, jako je zvykem tady?

Systém univerzitního vzdělání je podobný jako v Evropě, ale co se týká studia v zahraničí, je to poněkud obtížnější. Máme jednak státní, jednak soukromé školy. Soukromé jsou zpravidla velmi drahé a spolupracují s univerzitami v zahraničí, například ve Velké Británii, v Americe, Kanadě, Honk Kongu, Číně, Taiwanu… Studenti z těchto škol mají možnost studovat určitou dobu například v Anglii a získat tam i bakalářský diplom. Přesto takových studentů není moc, je to totiž velice drahé, není to vůbec tak snadné jako v Evropě – tedy alespoň co jsem slyšela, prý je tu hodně možností studovat v jiné evropské zemi. V Malajsii nemáme tolik příležitostí. Pokud chce student vyjet studovat do zahraničí, musí mít buď opravdu skvělé studijní výsledky, nebo být z bohaté rodiny, nebo mít štěstí (smích). Člověk musí být výjimečný, aby se dostal ke studiu nebo kulturní výměně v zahraničí.

Takže ty jsi výjimečná – jsi tady :-)

(smích) Neřekla bych, že jsem výjimečná, já mám štěstí (smích). A taky jsem v AIESEC. (Lee Ke Xin před stáží sama aktivně pracovala v AIESEC od roku 2007 na vedoucích pozicích, pozn.autorky)

Jak jsi spokojena s úrovní angličtiny v JAZZ kurzu?

Záleží na konkrétní třídě… Učím na Mendelově univerzitě, Vysokém učení technickém, Masarykově univerzitě a gymnáziu Elgartova. Někteří studenti jsou plaší a bojí se mluvit, jiní jsou naopak aktivní, ptají se a je vidět, že je to baví. Je radost učit takovou třídu. Vlastně nejde přímo o učení, máme spíš kamarádský vztah, povídáme si… Řekla bych, že hlavním problémem je slovní zásoba.

Měla jsi i před stáží nějaké zkušenosti s učením?

Učila jsem v Malajsii jako dobrovolnice děti, které měly ve škole preoblémy. A později jsem učila na částečný úvazek – potřebovala jsem si totiž vydělat dost peněz na cestu do Evropy. Byli to žáci základní a střední školy, studenty vysokých škol učím poprvé až tady.

Před začátkem stáže jsem byla poměrně nervozní. Myslím, že mě vybrali ne kvůli mé angličtině, ale hlavně kvůli tomu, že mám trpělivost s učením. První otázka, která se mi honila hlavou, bylo to, jak budu učit někoho, kdo má třeba lepší angličtinu než já? (smích) Ale podle mého názoru mnohem víc záleží na postoji učitele, je to o metodice, o tom přimět studenty, aby sami mluvili.

Je náročné udržet si při výuce pozornost, jak tady, tak taky ve škole v Malajsii?

Zastávám kamarádský přístup. Nemám ráda propast mezi učitelem a žáky, radši jsem s nimi kamarádka, z této pozice mě spíše poslechnou. Respektuji je a oni mě.

A co tvá očekávání ze stáže – byla splněna?

Očekávání… (váhání) Právě jsem vystudovala, takže moje hlavní očekávání bylo přijít na to, co chci v budoucnosti dělat. Doufala jsem, že budu moci po dobu stáže přemýšlet, co bude dál, jaká bude má kariéra, v jaké oblasti chci pracovat, zjistit, co vlastně chci.

Dále jsem si tu chtěla najít práci, myslím, že v ČR a v Evropě obecně je hodně pracovních příležitostí… A v neposlední řadě to bylo získání nových zkušeností, protože kultura je tu úplně jiná. Není to přímo o tom, co se tu naučím, spíše o zážitcích, životním postoji a náhledu na svět, je to o způsobu myšlení… Říkala jsem si, že mě to třeba nějak změní.

Myslím, že jsem se moc nezměnila (smích), ale zjistila jsem, že mě moc moc baví učit. Je to  něco, co bych chtěla obecně dělat, nemám to ještě promyšleno do podrobností, ale už teď vím, že bych chtěla pracovat s lidmi, to by pro mě byla smysluplná práce. Dokážu si taky představit oblast public relations nebo lidské zdroje.

Vystudovala jsi biologii. Tomu se nechceš věnovat?

Ne, to ne. Vážně bych ráda učila… zahrnuje to spolupráci a komunikaci s lidmi a posunuje je někam dál. Takže to by pro mě mohlo být ideální zaměstnání. Během této stáže jsem si uvědomila, že je to věc, která mě skutečně baví a v které jsem dobrá. Splnilo se mé hlavní očekávání, že už vím, co bych chtěla dělat.

A ráda bys tedy zůstala v Evropě? Jak je to s hledáním práce?

Popravdě… jsem celkem lenošná (smích), měla bych se už snažit něco najít, ale je tu tolik věcí… poznávání nových lidí, cestování, zábava… zatím jsem nevyvinula v tomto směru nějakou větší aktivitu, ale problém je také to, že v lednu mi vyprší vízum. V podstatě se musím vrátit do Malajsie, abych pak mohla znovu přijet do Evropy.

Po skončení stáže tedy plánuješ cestovat?

Ano! Chci se jet podívat do Polska, Německa, Nizozemí, Belgie, do Paříže a Štrasburku ve Francii, do Švýcarska a do Londýna… Vyrazím na cesty společně s dalšími stážisty.

Realizuji si tady tím svůj první velký sen. Po skončení studií jsem si řekla, že prostě MUSÍM někam vyjet, ještě předtím, než začnu pracovat.  Potom už člověk nemá tolik času. Myslím, že tohle je ten nejlepší čas na cestování a poznávání něčeho nového. Takže teď si ten svůj sen plním.

Iva Adamová

Studentka Masarykovy univerzity, oboru Evropská hospodářská, správní a kulturní studia, která by ráda procestovala celý svět. Píše ráda o všem, co se děje kolem, zajímá se o kulturní dění, politiku, jazyky a ve volném čase o sport - zejména běh a snowboarding. Její "srdeční" zemí je Francie a "cestovatelským snem" Kapské město.