Marťan – chlap, kterého chceme domů

Andy Weir ve své knize, která u nás vyšla v roce 2015, vymodeloval ideální konstrukt muže, který pěstuje rostliny na planetě, kde není kyslík ani voda a poradí si bez pomoci se situacemi, jenž se v životech většiny smrtelníků nepřihodí ani jednou. Spoiler: není zelený, ani nemá tykadla.

„Jsem v hajzlu.“ Těmito slovy začíná deník Marka Watneyho, jenž uvízl na Marsu – na neurčito. Zatímco vědce oplakává celá mateřská planeta, on přemýšlí nad svými omezenými možnostmi. Dle jeho zápisků je jasné, že život na bohapusté planině není tak jednotvárný, jak by se dalo předpokládat. Hlavně když vám jde krk.

V podstatě máte při čtení pocit, že čtete návod k přežití. Vezmi, co máš a uplácej z toho zásoby na dva, tři, možná čtyři roky. Je to reálné? My, ubozí pozemšťané, nemáme ponětí o přírodních zákonech, které by nás mohly zachránit mimo naši planetu. Bez přirozeného zdroje vody, bez zvířat, bez kontaktu s člověkem. Jeho myšlenky se první den – tedy první SOL, jak se nazývají dny na Marsu – točí samozřejmě okolo smrti: „…ležel jsem obličejem dolů, skoro pohřbený v písku. Jak jsem se omámeně probíral, uvažoval jsem, proč nejsem mrtvější.“ Zde by pravděpodobně úvahy běžného smrtelníka končily, nicméně Mark neuvízl ve vzduchoprázdnu bez pomoci. K dispozici má docela slušnou zásobu instantního jídla, generátor kyslíku, recyklátor vody, disk se zásobou špatných seriálů a dostatek intelektu k tomu. To zní docela dobře ne? S tím se dá docela vyžít, pokud člověk o zbytku svých dní moc nepřemýšlí. Zásoby jídla mu i s větším sebezapřením nemohou vydržet do nejbližšího data potenciální záchrany; nemluvě o tom, že záchrana může přijít jedině ze Země, která o přeživším neví.

„Co dělá botanik na Marsu? Koneckonců, tahle planeta je známá tím, že na ní nic neroste. Měl jsem zjistit, jak se rostlinám daří v marsovské gravitaci a jestli by se dala využít zdejší půda. Stručná odpověď zní: dala… skoro.“

Pokud hovoříme o snaze přežít, míníme tím v tomto případě dlouhý řetězec procesů počínající výrobou nové vody, končící synchronizací systémů podpory života s marsovským vozítkem. Mark si poradí naprosto se vším. Možná máte pocit, že někdo podobně schopný tu už byl. Že McGyver, poměrně časté synonymum pro člověka schopného svorkou na papír zachránit svět, už přišel se vším, s čím se přijít dalo. Ale McGyverova práce nebyla tak precizně popsaná, což fanoušky jeho práce dost znevýhodňuje. Mark každý svůj úkon pečlivě zaznamenává, seznamuje čtenáře s jeho možnými riziky, zjednodušeným, ale poutavým způsobem nám přibližuje fungování využitých přírodních procesů. Dozvíte se tak mnohé o výrobě vody spalováním vodíku nebo například jak je možné, že jiného člověka při dýchání z úst do úst nezadusíme.

Když jsem o románu slyšela poprvé, čekala jsem existencionalismus, odhalení lidské duše, bolest vycházející z boje se smrtí. Smůla. Mark Watney sice trochu kleje, ale ani trochu nefňuká. Nedoufá, činí – je si vědom toho, že mu nezbývá nic jiného, než riskovat a využít svého dostupného minima k tomu, aby nejen přežil na planetě, ale aby se zachránil a sám odlepil nohy od povrchu. Poselství Marťana není jenom o filtrování moči a jídle z pytlíku: „Když se v horách ztratí turista, lidé zorganizují pátrání. Když se stane železniční neštěstí, lidé stojí ve frontě, aby darovali krev. Když zemětřesení srovná nějaké město se zemí, lidé z celého světa posílají pomoc. Je to tak zásadně lidské, že to spojuje všechny kultury bez výjimky. Jistě, najdou se lidi, kterým to je jedno, ale lidí, kterým na druhých záleží, je daleko víc.“

Kristýna Vaňková

Redakce