Křivda: román o zděděných traumatech

Že se traumata mohou dědit z generace na generaci, jsem již slyšela. Zejména v souvislosti s druhou světovou válkou a vinou, kterou v sobě nese poválečná generace Němců. Traumata však mohou mít mnoho podob a lékařský je známo, že pokud se s tím člověk sám v sobě nevyrovná, může svou bolest přenést na potomky. Jedná se o tzv. transgenerační přenos traumatu.

Trauma je něco, co může v těle nastartovat celostní biologické změny, které jsou předávány do dalších generací prostřednictvím pohlavních buněk. Často jde o zkušenost otřesnou, výjimečnou, mnohdy život ohrožující. Vědci došli pozorováním k tomu, že traumatem nemusí trpět pouze osoba, která mu byla přímo vystavena, ale i ta, která se například dozví, že se traumatická událost stala někomu jeho srdci blízkému.

A právě o tom je nový román založený na skutečných událostech českého autora Martina Juna s názvem „Křivda“, který vydalo nakladatelství Cosmopolis.

Dokumentaristu Arneho zaujme příběh Danieliny babičky Jitky Dezerové, jež se musela jako dítě během druhé světové války ukrývat kvůli svému židovskému původu. Válečné hrůzy sice přežila, ale co se odehrávalo v letech, kdy byla Jitka v naprosté izolaci, odkázána na dobrodiní anonymních zachránců, bez kontaktu s vlastní rodinou? Ne všichni dobrodinci měli dobrá srdce a dobré úmysly. K tomu zjištění, že se po válce nemá za kým vrátit, bylo posledním hřebíčkem do pomyslné rakve.

Trauma se s Jitkou táhne roky a ovlivní nejen její každodenní bytí, ale i životy jejich dětí a vnučky. Dovídáme se, že je někdy lepší o prožitém mlžit, dát tomu nepěknému lepší kabát, dělat, že se nic z toho nestalo, nebo stalo, ale jinak, než si opravdu pamatujeme. I Arne zjistí, že babička nebyla ve svém vyprávění o minulosti rodině úplně upřímná. Proč tomu tak však bylo? Jaké byly její úvahy a pohnutky? Co ji vedlo k tomu, aby svou minulost „přepsala“? Chtěla tak snad někoho před něčím uchránit? Kdo se tímto jednáním může nakonec cítit ukřivděn?

Podobné otázky jistě řešilo mnoho rodin, zejména těch, kterých se válečná vřava plně dotkla. Někdy nemají vlastní děti, natož vnoučata a pravnoučata, ponětí, co prožívali jejich blízcí v nedávné historii. Rozhodně jim nemůžeme mít za zlé, pokud se rozhodli tuto část ze svého života odstřihnout…

Titěrná badatelská práce Arneho je pozoruhodná. Přesně tak by se mělo s dokumenty odkazujícími na minulost zacházet a ověřovat je. Kniha jistě stojí za přečtení. Pomalejší rozjezd vynahradí druhá polovina knihy, od které už bylo mnohem těžší se odtrhnout.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji Grada.cz.

Denisa Šimíčková