Myslím, tedy jsem?

„Filozofie“, toto slovo vyvolává různé názory a postoje. Dnes dokonce často budí zdání nedosažitelnosti. Buď si ji lidé srovnávají s něčím mystickým, nebo s  akademiky, kterým by pramálo rozuměli. Pravdou je, že v nejobecnějším smyslu je filozofie všude kolem nás. Každý můžeme mít tu „svou filozofii“, která vede náš život, stejně jako firma může mít svou filozofii a stejně jako je filozofie tím, co se pěstuje na vysokých školách jako obor a zabírá místo na Akademii věd. Filozofie tak není tím, co se dá pěstovat výhradně na poli akademiků, ani ničím mystickým. Pokud, ať už nová, či starší filozofie nemá, co říct a nezapůsobí na člověka, k jehož situaci víceméně hovoří, je ještě vůbec filozofií? A pokud je už filozofie mrtvá, jak se taktéž někdy hlásá, tak proč knihy několik tisíc let mrtvých autorů pořád vzbuzují pocity, názory a hlavně zamyšlení i dnes?

Ale dosti filozofování nad filozofií. I když tento úvod byl zcela záměrný. Kniha Reného Descarta totiž reaguje na situaci, která mi připomíná tu dnešní. Klasického filozofa si většina z nás představí jako člověka sedícího a hloubajícího nad různými věcmi. A přesně tohle René Descartes dělal. V knize můžeme najít celkem šest meditací, kterými hledá a odpovědi na otázky, snaží se podat důkazy boží existence a toho, proč je duše nesmrtelná.

Nebudu zde popisovat každou meditaci zvlášť. To nechám na čtenářích samotných. Vyzdvihnu ale bod, který se mi zdá zajímavý. Descartes, mimo jiné, dochází hned na začátku k jedné slavné větičce, která je skloňována v různých podobách. Je jí „Myslím tedy jsem“. Descartes hledá základní bod, o který by se mohl opřít. A našel ho v této větě. Proč vůbec něco takového hledat? Z jediného důvodu: ztráta jistoty. Jedná se o 17. století, kdy už nějaký čas předtím Země přestala být středem vesmíru, ze zámoří se přivezly nové objevy a v církvi jsou zmatky jako nikdy předtím. Vše, co bylo uznáno za pravdu, se najednou mění a jistoty se bortí. Kde v takové situaci hledat jistotu? Venku určitě ne, ale jedině v sobě samém. Co je jediná věc, na kterou se můžu spolehnout? Existuje vůbec něco, co nemůžu zpochybnit? Ano! Právě to, že teď pochybuji. Když pochybuji, tak přemýšlím, ale přemýšlet může jen někdo. Odtud vzniká ona slavná věta! Myslím, tedy jsem. První jistota, kterou nelze zpochybnit.

A proč se mi to zdá stále živé ještě dnes? Nepotřebujeme právě dnes onu „Descartovskou jistotu“? Dnes, když je všude kolem nás relativizace názorů i hodnot. Není jistota tím, na co tak úspěšně lákají všechny banky, kampeličky a spořitelny? Svět se nám neustále mění před očima – co bylo včera, zítra nemusí být. Kde je tedy jistota?  Descartes je názoru, že v nás. Ale má moderní člověk vůbec „čas“ na to zastavit se a jen tak přemýšlet? Nebo se to předem odsoudí jako „nepraktické“? Je pravdou, že dnes je člověk v neustálém tlaku – musí chodit do práce, vydělávat peníze, musí to a musí taky tamto a nemá čas „přemýšlet nad hloupostmi“.  Ale není myšlení právě to, co odlišuje člověka od ostatních? Co z něho toho člověka vytváří? Neztratí člověk, který se přestane zastavovat nad maličkostmi, přemýšlet nad dobrem, zlem a hodnotami, sebe samého? Nestane se pak jen pouhým článkem v mašinérii světa?

Název: Meditace o první filosofii
Autor: René Descartes
Počet stran: 127
Vydalo: OIKOYMENH (Oikúmené), 2010

Eva Peterková

Maminka mi vždycky říkávala, že Jsem velký lajdák!