„Na 10. výročí chystáme speciální album“ hlásají Koffin Kats

Rozhovor se Zacem Victorem (zpěv, kontrabas).

První otázka, která mi vrtá hlavou už dlouho, se týká jména vaší kapely. Proč jste si vůbec dali jméno Koffin Kats, navíc s „K“? Kdo ho vymyslel?

Jednou jsme s mým kamarádem a taterem Samem Wolfem koukali na staré hororové filmy a jen tak přemýšleli nad náhodnými jmény pro kapelu. Sam pak řekl, že vždycky chtěl založit kapelu a dát ji jméno Coffin Cats. No, nakonec tu kapelu sice nezaložil, ale dovolil mi si ten název vzít. Vždycky mi to toiž přišlo jako jméno, které by měl někdo použít. Já jsem pak akorát místo „C“ dal „K“.

Příští rok už to bude od založení Koffin Kats deset let, pokud dobře počítám. Když se ale vrátíme na začátek, tak proč jsi se rozhodl mít kapelu? Co bylo tím momentem rozhodnutí? A co jsi vlastně dělal před tím?

Tak já jsem tuto kapelu založil v červnu roku 2003 a hlavně z důvodu, že jsem předtím hrál v kapelách, které neměly vůbec žádné ambice, ať už co se týče vystupování, nebo ježdění po turné. Myslím, že to před Koffin Kats bylo snad deset nebo dvanáct kapel.

Ty hraješ na kontrabas, což není až tak klasický nástroj. Mám tím na mysli, že když je například člověk mladý a představuje si být rockovou hvězdou, tak ho kontrabas jako první nenapadne. Kdy ses na něj začal učit a proč tedy zrovna kontrabas?

Vždycky se mi líbil zvuk, když někdo brnká na  kontrabas a vždycky jsem si myslel, že je to hrozně dobře vypadající nástroj, zvláště když jsem byl ještě malý. První kontrabas jsem pak dostal někdy v osmnácti a už mi to zůstalo.

Ptám se zvláště proto, že kapely tohoto stylu, které mají kontrabas, se škatulkují do psychobilly. Měli na vás vliv nebo brali jste si inspiraci z jiných kapel? A jaká kapela ti otevřela dveře k psychobilly?

Moje první velké probuzení k hudbě se uskutečnilo asi v 11ti letech, když jsem v autě mojí mamky slyšel v rádiu song „Infected“ od Bad Religion. Nikdy předtím jsem nic takového neslyšel. Od té doby vše, co jsem poslouchal, bylo toto rockové rádio. Jednalo se tehdy o novou radiovou stanici hrající hudbu, kterou nazývala „alternativní“. Okamžitě jsem se stal fanouškem Bad Religion a zanedlouho jsem začal objevovat další kapely této stanice jako byly Green day, Offspring a Type O Negative. Tehdy se tyto skupiny teprve stávaly populární a jejich hudba se dost lišila od toho, co hrají dnes. Teda kromě Type O Negative, ti zůstali víceméně stejní. Netrvalo dlouho a zachytil jsem zvuky The Reverend Horton Heat a The Stray Cats. To byl moment, kdy se mi otevřely dveře psychobilly.

Vy jste v měli v ČR několik zastávek. Jedna z nich byla i na větším punkovém festivalu Pod Parou a další v Barrák klubu v Ostravě. Co máte raději? Hrát na velkých festivalech, nebo komorněji v klubech?

No, to jsou vlastně dvě odlišné věci. Líbí se mi malé kluby, kde můžeš cítit energii z lidí stojících dva metry před tebou. Ale mám taktéž rád festivaly, kde je obrovské jeviště, po kterém můžeme běhat a hrát pro širší publikum, které nemusí vůbec vědět, kdo vlastně jsme.

S tím souvisí i další otázka, jelikož je vaše kapela známá tím, že jste prakticky pořád na turné. Není to už únavné? Co vám na tomto lifestylu vadí a co se vám naopak líbí?

To máš pravdu, někdy je to opravdu únavné. Ale pořád si říkám, že to není tak únavné jako každé ráno, šest dní v týdnu, vstávat v 6.30 do práce. Díky rock’n’rollu můžu pořád cestovat a každý den poznávat nové lidi. Jediná věc, kterou nemám na tomto rád, je, že čas hrozně rychle utíká. Prakticky jsme poslední čtyři roky na turné.

Jak často se vlastně dostanete domů? A co na to říká rodina a přátelé?

V tomto bodě nás naše rodina a přátelé prakticky nevidí. A naše přítelkyně nenávidí (smích). Ale z domova dostáváme velkou podporu, zvláště když vidí, že se tady snažíme něco dělat.

Ale na to, že jste prakticky pořád mimo domov, toho stíháte docela hodně. Tento rok jste například vydali album „Our Way and The Highway“, což je už několikátá deska v pořadí. Jak se tento nejnovější kousek liší od předchozích?

Vždycky se snažíme dělat nové album něčím jiné od těch předchozích. Tohle je naše sedmá studiová nahrávka a jsem hrdý na to říct, že žádné naše předchozí album ještě neznělo jako tohle. Rádi děláme věci co nejzajímavější a nejčerstvější. Nelíbí se mi psát ty samé skladby znovu a znovu a jít po takové té bezpečné a odzkoušené cestě. Nová deska má více šťávy. Albu jsme chtěli udělat tvrdší zvuk a musím říct, že nemůžu být šťastnější z toho, jak nám to vyšlo.

S tím souvisí samozřejmě i texty a ty vaše jsou přinejmenším zajímavé. Mě osobně se dost líbí, kdo je skládá?

Oh děkuji! Všechny texty jsem vždy psal já. Tím, že jsem zpěvák, je lehčí poslouchat nástroje, podchytit atmosféru a směr, kterým by se měl text pro daný song ubírat. Pro naše poslední album jsem získával inspiraci hlavně z cestování a zkušeností nebo z příběhů, které mi utkvěly v hlavě.

Jak se na tebe dívám, tak  není možné nevšimnout si některých tvých tetování. Co pro tebe osobně vůbec tetování znamená?

My jsme tetovaní všichni a značná část z nich přišla právě na turné. Je vždycky skvělé podívat se na tetování a vzpomenout si na čas, město a příběh, který jej provází. Například mám mikrofon s transparentem „On the road“ , který jsem si nechal udělat na druhém americkém turné. To bylo taktéž první tetování, které jsem si na turné nechal udělat a tehdy ještě první, které bylo pod loktem. Potom jsem si pomyslel, že pokud budu hledat někdy normální práci, tak jsem odsouzen nosit dlouhý rukáv. (smích)

Na konec typická otázka. A co plány do budoucna? Chystáte něco na desáté výročí?

No nemáme žádné plány co se týče odpočinku nebo jiného zpomalení. Rádi bychom nahráli další album kopírující právě 10 let Koffin Kats a pak samozřejmě budeme zase na turné. To evropské bude tedy na jaře a u vás se určitě zastavíme taky.

Já děkuji Vicovi za rozhovor a uvidíme se zase na jaře!

Eva Peterková

Maminka mi vždycky říkávala, že Jsem velký lajdák!