Nebel na Oscara má svou dojemností

Alois Nebel je adaptací stejnojmenné komiksové trilogie autorů Jaroslava Rudiše a Jaromíra 99. Nebel je prostý chlapík, který celý život pracuje a žije u dráhy, stejně tak jako jeho rodina. Alois hodně kouří a v oblibě má čtení jízdních řádů. Bohužel právě tato milá úchylka divákovi celý začátek filmu zpomaluje a když Alois čte totožné časy a názvy zastávek po čtvrté, ptáte se, kdy se něco začne dít. Na druhou stranu, čtení jízdních řádů na záchodě vystihuje stereotyp, Aloisovo samotářství a vlastně i poklid života na zapadlé drážní zastávce.

Alois se narodil roku 1948 v Jeseníku, za německé okupace Freiwaldau, kde se stará o zastávku Bílý Potok. Právě datum jeho narození odkazuje k příběhu, který se v tomto období na českém pohraničí odehrával. Na základě příběhu Nebelova otce, jeho milé Dorothe, vypočítavých sousedů i Dorothinina syna se nám tak odkrývá temná minulost odsunu sudetských Němců.

Film je zčásti retrospektivním snímkem, kdy se nám jednotlivé vzpomínky Aloise Nebela z období dětství prolínají do jeho dospělosti. A právě tady se objevuje první režisérský zádrhel. Film je adaptací komiksu, vznikl rotoskopickou technikou, kdy se záznam se skutečnými herci políčko po políčku převádí do animované podoby. A tak i děj filmu je spíše jako jednotlivá komiksová okna, není příliš souvislý a my musíme přemýšlet a domýšlet. Po skončení filmu tak nehledáme skryté významy filmu, ale slepujeme děj. Jestli je Karel Roden opravdu dospělý Dorothinin syn a proč se ve filmu několikrát setká s Nebelem, aniž by si řekli jediné slovo. Ale možná, že si v této situaci ani nebylo co říct a jejich mlčení vystihuje nemožnost změnit jejich osud. Mohou tak jen tiše jíst polévku a přijímat hořkost minulých křivd.

Samotné kreslené ztvárnění Aloise Nebela však potlesk zasluhuje. Podtrhuje atmosféru místa, doby i děje. Cítíte tak hladový chlad hlavního nádraží v Praze i divnou obavu z harmonie a tajemnosti jesenické přírody.

Aloise Nebela ztvárnil Miroslav Krobot. A svým hlasem, vzezřením i pasivně klidnou povahou, kterou se dostane třeba k takzvané ruletě s prostitutkou, jej ztvárnil dokonale. V ženské roli mu sekundovala Marie Ludvíková v roli lidové Věrky, hajzlbáby na hlavním nádraží. Vztah Aloise a Věrky tak filmu dodává dojemný nádech, který by právě mohl na oscarovou akademii zapůsobit.

Tuto dojemnost a prostost lidského bytí dokonale podtrhuje píseň Půlnoční, kterou pro film nazpíval Václav Neckář se skupinou Umakart.

Herecké výkony, animované ztvárnění a dojemnost, kterou oscarová akademie ocenila už u Kolji nebo Želary tak říká Oscarům Ano. Ne říká bohužel děj. Je dost možné, že souvislosti a nevyslovená slova budou divákům i Hollywoodu chybět. Byť asi mají ve filmu svoji funkci.

Klára Elšíková