O cestě kolem světa s Víťou Dostálem

Vyrazil 29. července z Anchorage na Aljašce a na samotný jih Amerického kontinentu do argentinské Ushuaiy dojel 8. března 2007. Zažil mnoho nebezpečných situací a poznal nejrůznější kultury, o kterých nám bude vyprávět. Pan Dostál vydal několik knih popisující jeho dobrodružné cesty. Nyní žije na své farmě „Šťastná planeta“, kde se věnuje hospodářství a chovu zvířat.

Od mládí jste aktivním sportovcem, není Vám cizí triatlon, parašutismus či horolezectví. Jak jste přišel na nápad podniknout svou první cyklistickou výpravu?

Poté co jsem s triatlonem skončil mi bylo líto „nastřádanou“ fyzičku pustit jen tak mezi prsty. No a k tomu jistěže touha a zvědavost vidět a zažít věci nevšední. A bylo rozhodnuto.

V roce 1992 jste zajel časovku z Aše do Čierné nad Tisou (1 026 km) za 56 hodin. Jak lze zvládnout takový nápor?

Velkou motivací mi bylo setkání v arizonské poušti s cyklisty šlapajícími napříč Amerikou v prestižním závodě RAAM (Race across America) 5 000 km za týden. Neskutečná dřina. Největší galeje o jakých jsem doposud jen četl, jsem měl najednou možnost vidět na vlastní oči. A to mě inspirovalo. Navíc jako součást přípravy na cestu kolem světa se ten můj přejezd jevil jako optimální trénink.

Zeměkouli jste objel přesně za 3 roky a 3 dny. Najel jste 60 000 km. Jak jste se vyrovnal s cizím prostředím, nebezpečím, únavou a hlavně pocitem, že domů se podíváte až za tři roky?

Vždy mě zajímaly a motivovaly výkony sportovců samotářů. Já jsem navíc spíš tréninkový než závodní typ a natrénovat se dá takřka ledasco. V každé vizi už jen samotná myšlenka je motorem ženoucím vás k cíli.  Říká se, že břemeno lehko nese se tomu, kdo nese je rád. A já si tu cestu vymyslel a ušil přesně na míru. Mnoha měsíční, tisícikilometrové přejezdy mi velmi vyhovují. Naučit se je psychicky zvládat bylo součástí přípravy. U toho už jen pak stále dokola děláte jednu soustavnou činnost – bušíte do pedálů.

Po celém dni v sedle je zapotřebí kvalitní odpočinek. Kde jste obvykle přespával při Vaší cestě kolem Země a při expedici Panamericana?

Tím hlavním příbytkem na všech cestách mi byl stan. Např. na Panamerické expedici jsem v něm strávil přesně 152 nocí. Občas (ve městech či velkých aglomeracích) jsem přespával v levných hotelích či turistických ubytovnách. Ale noci jsem strávil i u krajanů, v buddhistickém klášteře, katolickém kostele, ve vězení, na policejních stanicích, na několika ambasádách atd.

Jak jste řešil technické zabezpečení Vašich výprav v podobě plášťů, řetězů a dalšího vybavení?

Na každou expedici je zapotřebí mít dobře připravené kolo. Minimálně nové výplety nebo raději nové ráfky jsou na ty nekonečné tisícovky kilometrů nezbytností. Pochopitelně i obutí a nový řetěz s pastorkem. Podle délky výpravy je možné vzít něco s sebou (lanka, brzdové špalíky), ale například nové pláště je zapotřebí shánět cestou.

Jaké rozdíly spatřujete v cyklistickém vybavení, když můžete porovnat Vaše cesty na začátku devadesátých let a ve Vaší zatím poslední velké cestě napříč celým americkým kontinentem?

Rozdíly jsou znatelné. Na bicyklech samotných jsou to lehčí rámy, účinnější brzdy, nové řady přesmykovačů, přehazovaček a podobně.  Ještě větší rozdíly jsou ale v oblečení, v různých cyklistických doplňcích. Nepřeberný sortiment vybavení, materiálů, barev. Vzpomínám si, jak jsme si v osmdesátých letech sami šili například cyklistické brašny, svařovali nosiče, no pravěk. Ale ať už máte kolo a vybavení jakékoli, nejdůležitější na bicyklu je stejně – motor.

Zažil jste mnoho dobrodružství, pro zmínku přepadení, napadení divokými psy v Africe, projížděl jste přes země ovládané drogovými kartely. Která situace byla opravdu kritická?

Za poměrně kritické dodnes považuji například průjezdy Sao Paolem a Rio de Janeirem. Jak z hlediska dopravního, tak i bezpečnosti osobní. Tlupy mladistvých potulující se bezcílně městem nepůsobí dvakrát optimisticky. Nebo třeba při průjezdu Pákistánem jsem v některých očích již tenkrát (1995) spatřoval nenávistné pohledy. Dnes bych do této země na kole už nejel.

Od nebezpečných momentů raději přejdeme ke krásnějším chvílím. Na co z Vašich cest rád vzpomínáte?

Paradoxně zase na lidi. Kromě pamětihodností a přírodních krás jsou solí každé expedice právě lidé. Absolvovat cestu kolem světa znamená neustále měnit klimatické a přírodní prostředí, kulturní a náboženské oblasti. Z toho vyplývá takřka vždy jiná mentalita. Pohled na nás bílé je nezřídka spojován s jistým obdivem až závistí. Domnívám se však, že jsme tyto lidi, až na výjimky, na celé čáře zklamali.

Je někde ve světě místo, za které byste byl ochoten vyměnit Vaší farmu a strávit tam zbytek života?

Většina lidí žijících kdekoli na světě je zajisté slušných. Umím si představit strávit jistou, i delší, dobu v různých světadílech či částech světa. Krásná a pro život příjemná je třeba Austrálie. Že bych však vyměnil farmu a strávil zbytek života někde jinde? Naštěstí nemusím řešit problémy našich krajanů, kteří v jistých časech museli odejít, aby se vyhnuli perzekucím a mnohaletým žalářům. A to pak je vám život a svoboda milejší.

Naše čtenáře určitě zajímá, co v současnosti děláte, popřípadě zdali plánujete další cyklistickou expedici.

Žiji na farmě, pasu krávy, snažím se hodně číst a trávím čas se svými dětmi. Zastávám názor, že by cestovatel po návratu z expedice neměl ani pořádně vybalit. A ten cyklistický má mít stále jednu nohu na pedálu. Co kdyby…?

Děkujeme panu Dostálovi za jeho čas a krásné vyprávění.

Dokument České televize ze současného života pana Dostála může shlédnout zde.

Jiří Aujezdský

Student Ekonomické Žurnalistiky VŠB Ostrava a Mezinárodního obchodu VOŠ Ostrava, vášní poblázněný do motocyklového života v jedné stopě, letectví, adrenalinových zážitků, sportu a skvělé hudby, která je nezbytnou esencí krásného života.