Otevření Burj Dubai na vlastní oči

Tak už konečně sedíme všichni v autě a můžeme vyrazit. Daniel nám sděluje, že ohňostroj by měl začít okolo 19:00. Ale jak znám Araby, dříve než v 19:30 nezačnou, pomyslím si. Cesta je ucpaná, všichni chtějí být u toho. Dostáváme se do vnitřních garáží vedlejšího obchodního centra.

Místo k parkování nacházíme až v 8. poschodí. A to má celá ceremonie začít až za hodinu a půl. Ani si radši nepředstavuju, jak odsud budeme vyjíždět. Davem lidí se protlačujeme k fontáně, kde by měl být nejlepší výhled. Ale už je tam všude plno. Hlava na hlavě, muslimské ženy se tu tísní dokonce s kočárky, jde z nich cítit těžký orientální parfém tak typický pro Arabky. Musíme jinde. Daška navrhuje jít do jednoho z místních podniků s terasou, odkud bude nádherný výhled. Blížíme se k baru a začínají se objevovat krásné hostesky ve večerních róbách, velcí černí „sekuriťáci“ hlídající vchody a majetní hosté hotelu.

Tady začíná ten pravý přepych. Děsím se cen uvnitř. Před vstupem stojí vysoká blondýna, která nám oznamuje, že pokud nemáme zarezervované místa, nemůže nás pustit. Je plno. Daška se ještě pokouší smlouvat, ale cestu nám zastupuje jeden z černých hlídačů. Vracíme se tedy zpět a přemýšlíme, kde bude nejlepší zůstat. Nakonec se rozhodneme pro plácek sice dál od Burdž Dubaje, ale zato tam není moc lidí. Jak moc jsme se mýlili se přesvědčíme asi za půlhodinku, kdy se dav kolem nás rozroste tak, že se nemůžeme ani pohnout. Slyším kolem sebe němčinu, angličtinu, arabštinu, indštinu a další jazyky, které nedokážu rozpoznat. Jsou tu lidé opravdu z celého světa. Někteří, většinou místní, mají kolem krku šály s portrétem nějakého muže. Hádám, že je to buď šejk Mohamed nebo prezident Emirátů Chalífa bin Sajíd AL Nahaján. Je 19:10 a stále se nic neděje. Mezitím nám Daniel říká pár zajímavostí o stavbě. Kromě ohňostroje mají být vypuštěni i parašutisté. 19:30 a stále nic, Petr už začíná být naštvaný. Trochu vzrušení přinese až místní televize, která natáčí reportáž přímo vedle nás.

Uhlazený arabský moderátor si ale pro interview vybírá pouze muslimské muže v tradičních oděvech. Daniel nás opouští a jde oslavit ten úspěch mezi své kolegy. Ve 20:10 se konečně začíná něco dít. Kolem věže letí letadlo a na nebi se rojí malé tečky. Že by slíbení parašutisti? Po chvíli se opravdu ukáže, že jsou to oni. Nejdou ale v té tmě skoro vůbec vidět. Jeden z nich letí kousek od nás a já rozpoznávám, že drží vlajku Emirátů. Jinak ale nic zajímavého, měli je pořádně osvětlit. Dokonce jsme ani neviděli, kde přistáli. A zase dlouho nic. 20:20 začne tryskat fontána. Musím říct, že je to opravdu nádhera, i když nemůžu přes tu spoustu lidí vidět úplně vše. Jsem rozhodnutá, že na tohle se ještě přijdu podívat, pokud to bude možné. Voda po tom umělém jezeře jakoby tančí. Pak to ustane. A zase nic. Petr už je skoro nepříčetný, když tu začne něco bouchat a praskat. Není to ale z Burdž Dubaje, ale vedlejší budovy, kde mají kanceláře projektanti.

„Jsem rád, že jsme se do toho baru nedostali, protože zaplatit 500 dirhamů za drink (asi 2500kč) a čekat 3 hodiny na tohle, tak to bych byl fakt hodně naštvaný,“ říká Petr. Lidé se ale nerozchází, takže ohňostroj bude asi pokračovat. Začíná se to tu hemžit policisty. Donese se k nám, že právě dorazil šejk Mohamed, vládce Dubaje, jenž by měl zahájit ohňostroj. Budova začíná blikat a svítit. Už to ani netrvá dlouho a vypukne ta velká sláva. Lidé tleskají, křičí a vřískají. Je to krásná podívaná, rakety vystřelují přímo z teras mrakodrapu, světýlka mění barvy a tvary, na nebi se tvoří nádherné obrazce. Jsem z toho opravdu nadšená. Petr je už unavený a říká: „na takové blbosti Dubaj peníze má, ale že my musíme šetřit na palubě s džemy a máslem, to nikomu nevadí“.

Usoudíme, že pokud se odtud chceme dostat, měli bychom jít dříve. Protlačíme se na hlavní cestu, kde odchytíme zoufalého taxikáře. Stěžuje si, že se sem kvůli dopravní zácpě dostával z centra 2 hodiny. Normálně to trvá asi 10 minut. Na konec ohňostroje se díváme ještě z taxíku. Když stojíme na červené, Asiat z vedlejšího auta neváhá vystoupit, aby si to mohl vyfotit. Už jsme dávno daleko a spousta lidí postává na krajích silnice a sleduje to alespoň odsud. Můj doprovod vysedá dříve a já jedu ještě kousek sama. „Where are you from?“ Ptá se mě taxikář s divným přízvukem. Hádám, že je z Pákistánu. „Czech republic,“ odpovídám. Vypadá zmateně. Ptá se mě ještě jednou, protože si myslí, že jsem mu nerozuměla. Opakuji odpověď. Stále nechápe. Nakonec mu vysvětlím, že je to malá země u Německa. Tohle mu stačí.

Když se dostanu domů, volám ještě Dašce, že jsem v pořádku na bytě. Oznamuje mi, že Daniel se po skončení vůbec nedostal k autu a musí jet taxíkem. Na ten se ale stojí řada a prý to vidí tak na 3 hodiny. Jsem nakonec tedy ráda, že jsme odešli dříve. Ohňostroj byl úžasný, Dubaj si tím asi vykompenzovala Silvestr, kdy jsme na obloze nespatřili o půlnoci vůbec nic, ale možná jsme jen byli na špatném místě. Každopádně, kde teď vezmou peníze na dostavění interiéru budovy, to nevím.

Redakce