Cestovatel Marek Vácha: Zaujal mě i Trierův Antikrist

Didaktické schopnosti jsou dobře k vidění ve všech jeho knihách, povolání učitele je více, jak zřejmé. Díky badatelským pobytům na Antarktidě vznikla kniha Poslední Země (2007) s poutavým vyprávěním a dokreslujícími fotografiemi. Poslední kniha se jmenuje Probouzení (2009), s krátkými fejetony, občas pouhým zachycením představ.

Je těžké vidět obraz bez pokřivení, citlivě vnímat a přitom používat kritické uvažování, to se ale Markovi daří velmi dobře. Hodně lidem jeho myšlenky mohou napovědět kolik detailů, které denně zažijí, ať už jde o přírodu, či zbytečná nedorozumění mezi lidmi, bezmyšlenkovitě přehlíží.

Jak hodnotíte rok 2009? Co vás v něm nejvíce potěšilo nebo překvapilo?

Subjektivně byl pro mě asi nejkrásnější zážitek několikatýdenní osamělé putování v argentinském Gran Chacu v srpnu. V noci žhnoucí Mléčná dráha a Jižní kříž a tisícero zvuků deštného lesa, ve dne tropičtí motýli, pásovci a pumy.

Jste znám jako muž mnoha povolání, jak se představujete lidem, kteří vás neznají?

Představím se jednoduše jako Marek Vácha, obecně se mi moc nechce o sobě mluvit, co má vyplynout nakonec vyplyne.

V nejnovější knize Probuzení sdělujete čtenářům velmi osobní pocity. Jak se s tím vyrovnáváte?

S tím se musí počítat a napsat, co má být napsáno.

Máte nějakou radu, jak si udržet nadšení pro věc a neupadnout do stereotypu?

Nemám. Tak jako tak určité věci nejdou sdělit jako návod k použití ani si je nikde přečíst, je třeba si je odžít.

Poslední dobu je vaše jméno dobrá obchodní značka. Nepociťujete, že vás někteří lidé tak vnímají?

Bohužel. Pociťuji.

Stíháte sledovat také současnou kulturu? Na čem jste byl například naposledy v kině?

Film Antikrist od Larse von Triera, fascinující a hluboce pravdivý. Von Trier postřehl, že když člověk v hlubinných dómech své duše kope příliš hluboko, probudí běsy, kterým nebude schopen vzdorovat. Přitom jsou oba hlavní hrdinové v zásadě kladné postavy, avšak když je nevědomí v přesile, rozum ani vůle nemají šanci.

Dříve jste byl také divadelníkem, dokázal byste ještě zahrát váš oblíbený kjógen?

Zapomněl jsem z divadla všechno, ale kjógen jsem nehrál nikdy, jsem jen jeho nadšeným divákem! Naše amatérské divadlo se hraje dál, ale už nemám čas zkoušet. Dvakrát jsme to vyřešili miniaturní rolí, kterou jsem mohl hrát bez přípravy. Zkouší jen ti, kdo nemají talent, jak říkají zkušení herci. Ale vzhledem k tomu, že se zkouší v Brně a já žiji v Praze, je to do budoucna bez šance.

Přestěhoval jste se do Prahy. Na Moravu ale jezdíte každý týden, jak vnímáte rozdíly mezi těmito dvěma kraji?

Moravská zbožnost je více intuitivní, slovanská, více spjata s přírodou, záclona mezi nebem a zemí je zde průsvitnější, v Praze se věci promýšlejí krok za krokem, víra je více rozumářská, intelektuální, je to spíše víra levé poloviny mozku.

Dá se rozlišit bohoslužba v zaplněném kostele ve velkém městě s malým kostelíkem na Znojemsku, s méně početnou účastí farníků?

Vnějškově samozřejmě ano a jistě je potřeba upravit i kázání, ale základní věci se nemění. Na počtu nezáleží.

Žijeme v liberální době s materiálním nadbytkem, v zemi, kde nehrozí války a občas řeší malichernosti. V čem vidíš největší problém naší společnosti?

Mám po Praze mnoho kamarádů vysokoškoláků, kteří jsou nějakým svým způsobem věřící, ale nejsou přitom spojeni s žádnou konkrétní církví. Jedna skupina jezdí pravidelně zapalovat ohnivou púdžu, což nějak souvisí s hinduismem, jiná kamarádka experimentuje s LSD, ještě jindy se zkouší rozmanité východní typy meditací, další se vždy na jaře postí sedm dní jen o slané vodě, což prý nějak čistí organismus, čte se mistr Osho, Dr. Steiner a texty hlubinné ekologie, jiní vysokoškoláci zasvěceně hovoří o otevírání čaker – je zde dost živo! Než bych se tomu měl začít posmívat, myslím, že všechny tyto a další projevy jsou výrazem duchovního hladu, který tradiční etablovaná náboženství nejsou sto nasytit. Nebo jinak, nabídka těchto náboženství se míjí s poptávkou. To, co se hledá je duchovní zážitek, prožitek, emocionální zkušenost. Je zde snaha postavit nové náboženství na zelené louce bez kontaminace s žádným z těch zavedených. Ještě jinak, je symptomatické, že se mladí lidé rozhodli hledat Boha na vlastní pěst. Občas myslím na strýce Františka ze Saturnina, který vyzbrojen pravítkem a kružítkem odmítl veškerou vědu s poznámkou, že si na vše přijde sám. Tak takto mi to připadá a opakuji, jsem dalek, abych se tomu posmíval.

Za celý web vám přeji úspěšný rok 2010. Měl byste pro něj nějaké poselství?

Děkuji mnohokrát za přání, ať Vám všem čtenářům novoroční předsevzetí vydrží!

Všechny vydané publikace, fotografie z cest, ale i studijní materiály naleznete zde.

Redakce