Příběhy míst. Topografie soudobé paměti národa

Kulturu paměti a s ní spojenou kolektivní paměť reprezentují pamětní místa ve veřejném prostoru, která svým způsobem komunikují s osobní pamětí. Kolektivní paměť se ale také v řadě případů chová jako paměť individuální. Má snahu uchovávat a hlásit se k obecně uznávaným jevům, které jsou hodnoceny pozitivně, potlačuje a zapomíná to, co bylo nebo je v systému sdílených hodnot zařazeno mezi negativní historické zkušenosti.

Proces osobního a kolektivního vzpomínání se musí stále vyrovnávat s radikální změnou hodnotících soudů soudobých českých dějin, ke které došlo po roce 1989. Je možná charakteristické, že v této oblasti se společnost v řadě případů chová tak, jak se vytvořila historická paměť v letech 1948-1989. V řadě případů je současné vzpomínání a hodnocení období českých dějin v letech 1948-1989 stále pod hegemonním vlivem tehdejší režimní ideologie, se kterou se jednotlivci i veřejnost vyrovnávají často pouze jakýmsi přepólováním negativních a pozitivních soudů.

Jako doklad můžeme uvést příklad sdíleného zapomínání společnosti na levicový a dělnický odpor proti vládě komunistické strany. Ta se jinak zájmy dělnické třídy rituálně zaštiťovala při každé vhodné i nevhodné příležitosti. Přitom nejmasovější veřejné projevy odporu proti vládě v padesátých letech 20. století, v období nejtužšího stalinismu a masových politických procesů, vycházely právě z řad dělnictva. Už v roce 1951 se musel režim vyrovnat se stávkami v Brně, v Ostravě a ve Zlíně, stávky propukaly také mezi horníky v severozápadních Čechách. Vrcholem odporu bylo masové stávkové hnutí na protest proti měnové reformě v roce 1953, která měla svůj symbolický vrchol v událostech v Plzni, kde nespokojení dělníci zaútočili na budovy radnice a soudu a na krátkou dobu skutečně ovládli střed města. Dnes je známo, že v padesátých letech se uskutečnilo nejméně 260 stávkových akcí. O těchto odpůrcích režimu dobová propaganda vůbec nehovořila, tabuizovaná byla samozřejmě ve všech médiích. Byla určena k zapomnění a ani dnes, snad kromě Plzně, nikde nikdo tyto události a osudy lidí s nimi spojených ve veřejném prostoru nepřipomíná.

Stejně tak je do prostoru zapomínání zařazena řada událostí z konce let šedesátých. Vedle Jana Palacha a některých událostí spojených s okupací Československa není už více témat, která by se ve veřejném prostoru připomínala, přitom například zrušení cenzury, ke kterému došlo v roce 1968 vůbec poprvé v našich dějinách, by si to určitě nějakým způsobem zasloužilo. Ostatně také rok 1989 je společností připomínán ve veřejném prostoru především v souvislosti se studentským hnutím, ale žádným způsobem není připomínaná generální stávka z 27.listopadu 1989, které se účastnily tři čtvrtiny obyvatel republiky a která teprve skutečně zvrátila mocenské poměry v zemi.

To, aby se návštěvník výstavy zamyslel a pokusil se, si zodpovědět otázky, proč se něco z nedávné minulosti připomíná a proč se něco jiného zase zapomíná, proč veřejná paměť dnes vypadá tak jak vypadá, jsou základním cílem výstavy. Měly by být výzvou také k osobnímu zamyšlení nad sebou samým, nad motivy svého vzpomínání a zapomínání, stejně jakocestou ke kritickému pohledu na dnešní společnost a její dominantní ideologie. Nástrojem pro pochopení minulosti a současnosti je archeologie paměti, kterou reprezentují na výstavě předměty každodennosti života i symboly vládnoucí ideologie let 1948-1989, stejně jako dveře od vyšetřovací kobky Státní bezpečnosti. Ta se nacházel v samotném centru města Ústí nad Labem, v budově dnešní České spořitelny na Mírovém náměstí. Dnes toto místo nic veřejně nepřipomíná, stalo se spíše místem zapomnění.

Nepřehledná seskupení vzpomínek se i v našich životech střídají se snahou o systematické vzpomínání, chápání souvislostí, nebo alespoň o snahu o porozumění. Téma výstavy se tak dotýká především problematiky formování a proměny historického vědomí a povědomí společnosti v rámci historické kultury soudobých českých dějin. Základními pojmy jsou čas a lidé, které se prolínají v pojmu dějiny. K němu se vztahují pojmy selekce, interpretace, manipulace (historickou sociální a individuální pamětí) a samozřejmě s tím související pojmy vzpomínání kontra zapomínání.

Náročné téma výstavy o paměti vyřešili autoři a realizátoři výstavy důrazem na neotřelé architektonické řešení výstavy, které by mělo výrazně doplňovat celkový návštěvnický prožitek. Jak řekla jedna ze spoluautorek konceptu výstavy Kristina Magasaniková „Výstava se pokouší o sdělení, že individuální i kolektivní paměť je třeba stále znova objevovat, a k tomu výstava přispívá spíše kladením otázek než pouhou prezentací historických údajů.“ Další z autorů výstavního konceptu Richard Loskot uvedl, že z jeho pohledu „Výstava Příběhy míst je souborem prostorových mikrosvětů – různých forem paměti – kterými návštěvník prochází a konfrontuje své vlastní vzpomínky.“

Zároveň si výstava Příběhy míst klade za cíl prezentovat dosud Ústavem pro soudobé dějiny Akademie věd ČR realizovaný výzkum a dokumentaci pamětních míst na komunistický režim v České republice a postihnout historické a kulturní aspekty vytváření soudobé paměti národa z hlediska společenské reflexe života v období komunismu.Z více než čtyř stovek pamětních míst v České republice na období let 1948-1989 jsme pro výstavu vybrali více než čtyřicet příkladů, které by měly reprezentovat jak všechny významné regiony republiky, tak základná typologické okruhy projevů současné kolektivní paměti ve veřejném prostoru. Tyto vybrané příběhy paměti jsou ve zkratce uvedeny i v katalogu.

Z probíhajícího výzkumu a dokumentace se pořizují databáze a sbírky jako podkladové materiály pro odborné a vědecké a popularizační výstupy projektu jako je například databáze pamětních míst s příslušnými archivními materiály, fotodokumentace, sbírka pořízených rozhovorů s pamětníky historických událostí, jenž se bude orientovat jednak na získání osobních svědectví a zároveň na její reflexi v povědomí současníků. Databáze bude po skončení projektu dále přístupna na pracovišti Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR jako pramen pro další badatele.

Výsledky výzkumu a dokumentace jsou a dále budou publikovány také knižně, v odborných časopisech a v podobě specializované mapy zachycující faktografickou, typologickou a reflexivní rovinu zkoumaného tématu. Stěžejním výstupem, zasazujícím topografii míst paměti na komunistický režim do širšího kontextu českých soudobých dějin, bude ilustrovaný slovník českých dějin let 1948-1989 jako všeobecná historická příručka pro širokouveřejnost. Součástí projektu je také vzdělávací program pro školy.

Výstava byla připravena na základě spolupráce Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR v.v.i. a Filozofické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem za podpory Muzea města Ústí nad Labem. Vedoucí projektu výstavy je Doc. PhDr. Kristina Kaiserová, CSc., kurátorem výstavy je Mgr. Václav Houfek. Architektonické řešení navrhli She Architect pod vedením Kristiny Magasanikové, ta se podílela také na konceptu výstavy spolu s Janem Magasanikem, Tomášem Celiznou a Richardem Loskotem.Výrobu a produkci výstavy zajistila firma LN-Design pod vedením Luďka Novotného.Výstava a katalog jsou financovány v rámci projektu NAKI č. 34: Příběhy míst. Topografie soudobé paměti národa. Poskytovatelem dotace je Ministerstvo kultury ČR.

Václav Houfek

Tisková zpráva