Recenze knihy Punčový dort

„Nenávist je krutá síla, s níž však nadlouho v životě nevystačíš.
Musíš mít taky rád. Rád přes všechny křivdy, kterými tě život obšťastní.“
– citace z knihy, str. 182 –

Do rukou se mi dostal výtisk souboru čtyř novel z roku 1979 se zvláštním názvem „Punčový dort“ českého spisovatele, překladatele a nakladatelského redaktora Karla Houba. Tyto novely obsahují povídky z již dříve vydaných autorových sbírek.

Absolutně jsem nevěděla, co od sbírky očekávat, na Databázi knih totiž chybělo jakékoliv hodnocení či komentář. Měla jsem poměrně velký strach, že na mne bude rušivě působit jazyk, kterým je tento starší kousek napsán, ale ten se ukázal být naprosto zbytečným. Naopak, styl vyprávění byl nádherný, lahodící ouškům. Přiznávám, že se v textu našlo pár výrazů, kterým jsem nerozuměla, ale od toho zde máme slovníky. Některá slova jsem dokonce dávala k vysvětlení rodičům, ti je znali. Povídky to byly docela kratičké, někdy se v nich staly zvraty, u kterých bych ocenila dovysvětlení, ale účelem bylo v průběhu čtení vzít čtenáři dech, nechat ho v napětí a nervech, co se s hlavními hrdiny udá dále. Některé příběhy
byly plné zmaru, ale na konci nás naštěstí, ve většině případech, autor uchlácholil jakousi mírnou nadějí v lepší pokračování (které si však můžeme jen představovat v naší bujné fantazii).

Tematicky můžeme jednotlivé novely rozdělit do skupin, kdy se v té s názvem „Tři a jeden“ autor soustředí na hrdinství prostých lidí v boji proti fašismu, ve druhé s názvem „Setkání nad řekou“ se zabývá citovou a názorovou konfrontaci dvou generací – o generaci, kterou válka zasáhla a těch, kteří hlásají nezávislost, vyznávají lásku a opěvují volnost, té generaci, která té vítězné neuměla odpustit, že žijí v jejím stínu. Ve třetí novele, která dala název celé sbírce „Punčový dort“, jsme svědky vnitřního boje dospívajícího chlapce, který si s bolestí v srdci uvědomí, že oba rodiče jdou pouze za svou kariérou, a to bez jakýchkoliv morálních zábran, a v poslední novele „Putování za snem“ sledujeme příběh člověka, hledajícího ve pokročilém věku svou lásku, která mu pomohla přežít útěk z říše. V mnohých povídkách autor jistě čerpal z vlastních zážitků a zkušeností. Sám byl za druhé světové války zavlečen do říše na nucené práce.

Čtenáře čekají poutavé povídky o těžkém životě havířů, o tom, jak lidé trpěli za první i druhé světové války, avšak i o tom, kolik odvahy a dobra se v některých našlo, dokonce i u takových, do kterých bychom to nikdy neřekli. Bavily mne popisy nebezpečných partizánských akcí, odhodlání obyčejných lidí bojovat za svou rodnou hroudu. Mnohé povídky se věnují ztrátám, jež člověku v životě přináší nesnesitelnou bolest, jiné zase vyzdvihují naději, která nám pomáhá se z předešlých kotrmelců nezbláznit. Kniha plná poválečného tápání, hledání smyslu toho, co se to probůh stalo a jak s tím naložit, jak se s tím popasovat, jak jít dál. Kniha o bilancování uplynulých let, provedení inventury omylů, chyb a proher.

Nechyběla ani oddanost lidí straně, které v počátcích nadevše věřili, že jim opravdu přinese v těžkých poválečných letech lepší zítřky. O co větší rozhořčení a zklamání je při odhalení pravdy čekalo! Někdy mi trhalo srdce líčení doslova úzkostných stavů protagonistů, jež ztráceli vládu sami nad sebou a kteří trpěli často za chyby, které nezpůsobili, za chyby druhých. Byli i takoví, co vnímali jen ty chvíle, které právě prožívali, bez očekávání zítřka, bez víry v život.

U povídky „Punčový dort“ mě svírala úzkost. Ten strašlivý nezájem rodičů o vlastní děti – co dělají rády? Jak se jim daří ve škole? Jaká mají přání a touhy?  – nic z toho otce ani matku nezajímalo. Hleděli si jen sebe a svých konexí, budování kariéry, dobrého jména, a to i „přes mrtvoly“. A konec povídky mě podlomil v kolenou…

„Jsem tu pro vás všechny cizí, žil jsem mezi vámi a nikdo z vás o mně nevěděl, neviděli
jste mě, když jste se na mě dívali, neslyšeli jste mě, když jsem s vámi mluvil.“

– citace z knihy, str. 208 –

Denisa Šimíčková