Nakladatelství Beta odvedlo bezesporu dobrou práci při propagaci knihy a vytvoření její anotace (viz zde). Dokázal si mne získat už první řádek, tázající se, co mají společného vášeň pro čokoládu a tajemství Růžové vily. Lákala mne představa letního románu, v němž se minulost prolíná se současností v podobě objevování rodinné historie výrobců čokolády. Ale při čtení jsem narazila na háček, který k románům častokráte patří – rozsáhlé popisné části. Stojí za to se jimi prokousat? Uživatelé různých čtenářských databází se shodují, že rozhodně ano.
Celý příběh se skládá z osudů čtyř žen, které spojuje rodinná přízeň, ale také láska k čokoládě i její výrobě a láska k růžím a životu v Růžové vile v Drážďanech.
Píše se rok 2013, když přibližně třicetiletá Anna zdědí po svém milovaném dědečkovi Růžovou vilu a díky úspěchu otevírá již svou druhou čokoládovnu. Je svobodná a veškerý čas věnuje své práci nebo rekonstrukci vily. Snaží se vrátit původní krásu růžové zahradě a nachází dopisy svých předků, které ji přivádějí k rozpletení rodinné historie plné romantiky i útrap.
Období 1923-1940 zachycuje příběh Charlotty Bornsteinové, zatímco předchozí historie se začíná v roce 1919, kdy se k nelibosti svého otce mladá Emma Klügerová zamiluje do dentisty Maxe Deutera, který je Žid. Oba příběhy jsou vyprávěny jak formou deníkových útržků (psány tučnou kurzivou), tak běžným vyprávěním příběhu. To mi bylo ostatně čtenářsky příjemnější. Deníkové záznamy sice dávají pocit intimity a osobní náklonnosti k hrdinkám, ovšem vyprávění s přímou řečí je mnohem obrazotvornější.
Události 1900-1913 představují dopisy Emminy matky. Jsou psány tučnou kurzivou, fontem napodobujícím rukopis, což je vizuálně velmi zdařilým efektem, ale i při výraznějším řádkování se mi text četl celkem obtížně. Hned od začátku dávají dopisy svému čtenáři najevo, že si tato postava nese těžké břímě táhnoucí ji ke smrti a jsou prodchnuty mrazivou melancholií.
O autorce
Teresa Simonová je pseudonym německé autorky, která napsala již šest úspěšných románů, zaměřených především na ženy. Přesto se mi toho o ní nepodařilo příliš vypátrat.
U nás vydalo nakladatelství Beta překlad její úspěšné knihy Krása a jed oleandru (2019) a nového románu Růže a čokoláda (2020). Příběhy Simonové spojuje vždy podobně laděné téma – kombinace historie, vaření a lásky.
Pokud jste dobří v němčině, můžete si (např. na youtube) poslechnout originál jako osmihodinovou audioknihu Die Frauen der Rosenvilla. Ostatním doporučuji vychutnat si český překlad Tomáše Kurky.
Závěrem
Musím se přiznat, že ačkoli mám ráda příběhové mozaiky složené z různých vyprávění postav, tady jsem (zejména na počátku) postrádala mosty překlenující rozdílná časová údobí. Příběh se mi zdál přeplněný postavami (možná i díky neustálému uvádění jmen včetně příjmení), místy až nadměrně popisnými pasážemi míst a vzhledu postav. Nepomohla ani má nemalá slabost pro čokoládu a láska ke květinám, které jsou pilíři knihy.
Bohužel se nemohu ztotožnit s rozsáhlým světovým nadšením, kdy čtenářky jen nerady odkládaly knihu. Já ji odkládala až příliš často a občas i přeskakovala ony rozvláčné popisné odstavce ve zvědavosti, kdy se začne něco dít. Abych knihu zvládla, musela jsem se na str. 54 zastavit, knihu prolistovat a zhotovit si orientační časový plánek a začít črtat rodokmen. Pak už byl pro mne příběh smysluplnější.
Pokud Vás tyto prvky baví, máte rádi detailně zpracované popisy okolí a módy a melancholii tragična v pozadí romantických příběhů, pak si v knize přijdete na své.