Saudek Gallery: Co mi řeklo „tak trochu jiné“ umění

Výstava v pražské Saudek Gallery datuje padesát let fotografovy tvorby. Galerie je ukrytá v patře a v ovzduší je cítit závan cigaretového dýmu. Je tu klid. Žádný návštěvník, kromě mě.

Musím upřímně říci, že valná většina ze Saudkovy tvorby není zrovna můj šálek čaje. Obnaženost ve všech lidských podobách, neustálá snaha o erotično, o holou podobu pravdy – podle mého názoru se však tímto z děl vytratila jejich myšlenka. Přesto je mezi Saudkovými fotografiemi několik skvostů – děl, která mě nutí nepřestávat na ně upírat svůj zrak, děl, která se snaží něco říci, děl, v nichž je v jednom okamžiku zachycena dynamika dané chvíle.

Oslovila mě například fotografie s názvem Ty budeš tvrz a já v bezpečí v Tvých zdech. Neboli útočiště. Jedná se o scénu ve strohé místnosti, kde na prkenné podlaze leží mladý muž a v nataženách rukách drží dítě. Mají šťastný výraz. Dojem ještě umocňuje okno, které je otevřené dokořán, a na nebi plující oblaka. Je poměrně těžké vyložit fotografická díla, která snad ani nepotřebují, aby je někdo komentoval, ale pro mě v tomto obrazu, obrazu jediného okamžiku v životě (snad) otce a syna, něco je…

David, navždy osamělý, je fotografie v pastelových barvách, fotografie dítěte jdoucího s aktovkou v ruce směrem k dáli. V té chvíli se skrývá určitá dojemnost.

Pomalu kráčím dál a dostávám se k (pro mě) nejznámějším Saudkovým fotografiím, snad proto, že jsou tak často k vidění na autobusových zastávkách: Život (tedy muž svírající v náručí malé dítě) a Osud kráčí dolů k řece a doprovází dvě nevinné děti.

Ještě déle se však zastavím u díla s názvem Postrádám tě, což jsou dvě napnuté ruce – mužská a ženská – které se snaží dotknout. Trochu mi to připomíná postoj Michelangelova Adama v Sixtinské kapli, i když tady se jedná o jinou formu lásky. Myslím si, že hloubka myšlenky a celý nápad je v tomto prostém motivu vystihnut daleko lépe než v desítkách dalších Saudkových fotografií zobrazujících (polo)nahé dívky a muže, a symbolika s touto básnickou metaforou zaujme mnohem více než odkrytí člověka v celé jeho šíři – tam už nezbývá prostor pro umělečnost, prostor pro fantazii.

Posledním dílem galerie je portrét obličeje mladé dívky ronící černé slzy. I když byl vytvořen o dva roky později než předchozí Postrádám tě, skoro bych řekla, že je jeho pokračováním.

Přestože mé interpretace mohou vyznít jinak, než jak by to pochopili ostatní nebo i jak to zamýšlel autor sám, myslím si, že právě v tom je kouzlo fotografie – stejně jako jakéhokoliv jiného uměleckého díla. Možnost imaginace, možnost vlastního výkladu. Jsem to i já, kdo se podílí na jeho významu – minimálně významu, který si z toho odnesu já. Vím, že názory se liší, smiřuji se s tím, že myšlenka mnoha Saudkových děl mi zůstane utajená, protože je nechápu a působí na mě spíše antiumělecky, přesto mi ono podzimní odpoledne strávené v jeho galerii něco dalo. Utřídit si myšlenky, zamyslet se a vyzkoušet nový úhel pohledu na lidi a na svět… to je to „ono“, co jsem v několika jeho dílech našla.

Iva Adamová

Studentka Masarykovy univerzity, oboru Evropská hospodářská, správní a kulturní studia, která by ráda procestovala celý svět. Píše ráda o všem, co se děje kolem, zajímá se o kulturní dění, politiku, jazyky a ve volném čase o sport - zejména běh a snowboarding. Její "srdeční" zemí je Francie a "cestovatelským snem" Kapské město.