Svět láskohledačů: Až uvěříš – ukázky z připravovaného románu Terezy Barvíkové

Nakonec museli provést kouzlo spojení s ryzím stříbrem. Položili právě vytvořený předmět na postel, vedle něj dali hromádku stříbra a sedli si okolo přísad naproti sobě. Anairam natáhl dlouhé tenké ručičky a Mariana se jich pevně chytla. Oba zavřeli oči a Anairam začal pronášet kouzlo jejich jazykem. Bylo to jen pár slov, které Marianě zněly jako dětská říkanka, ale pak Anairam začal zvyšovat hlas, až zařval: „Alue!“

Najednou jako by oběma projel elektrický proud, ruce se jim napnuly a celkově vypadali jako v křeči. Oba zaklonili hlavu a Marianě zvláštně poletovaly vlasy všude okolo. Stříbro se začalo tavit a poté utvořilo fluidální lesklou vznášející se kouli. Celou místnost zaplnilo modré světlo, když Anairam s Marianou otevřeli oči a ty jim modře žhnuly. Ze stříbrné koule vznášející se mezi nimi vytryskl malý proud částic a zamířil k zubu v krvi. Malý pramínek obmotával modrou hmotu. Anairam už nyní mlčel a pak to všechno přestalo. Modrá zář zmizela a na posteli ležel náhrdelník.

Anairam pustil Marianiny ruce a stoupl si. „Hotovo?“ zeptala se Mariana. „Mělo by být, ještě nikdy jsem to nezkoušel. Pár jiných kouzel ano, ale tohle ne.“ „Dobře.“ Mariana vzala náhrdelník, který byl na dotek tak ledový, že jí otřásla zima celým tělem. Když jí ho zapnul Anairam kolem krku, teplota se podivně přizpůsobovala nositelčině. „

Krása,“ povzdechl si skřítek, když od Mariany kousek poodletěl. Ta se na šperk visící kolem jejího útlého krku musela podívat do zrcadla. „Bude ti na plese skvěle pasovat k šatům,“ dodal ještě a Mariana si uvědomila, že teď přichází ta nudná část – musí se naučit soustředit a to jí většinou moc nejde.

***

Mariana nehnutelně stála a snažila se vstřebat tu nádheru, která se jí rozprostírala před očima. Přímo před nimi se tyčila do výšky několika desítek metrů vysoká kopulovitá budova, kterou obklopovala spousta dalších napůl zřícených věží. Před tímto „městem z kamene“ (jak by se dalo na první pohled popsat) se do šířky rozpínala obrovská táhlá stavba podobná viaduktu. A v neposlední řadě se před tímto objektem rozkládala ta nejkrásnější zahrada, jakou kdy Mariana viděla.

Obrovské stromy s ještě obrovitějšími květy jí připomínaly japonskou vegetaci, ale byly daleko působivější. Daleko živější. Mariana se podívala doprava a skoro na dosah ruky měla strom obklopený tisícem růžových lístků, které vypadaly jako peříčka. Toto drobné chmýří se pomalu snášelo k zemi, takže to vypadalo, jako by ze stromu bez přestání sněžilo.

Dno bylo posypáno světle růžovými kvítky a působilo velmi chladně. Marianou projel mráz, ale když se podívala zpátky před sebe, opět se jí dostalo hřejivého pocitu. Oceán už najednou neměl barvu temného chladného prostoru, ale teplého útulného místa, kde věříte, že je všechno možné a nic vás netrápí. V Marianě se mísilo tolik pocitů, že nevěděla, jak se vlastně cítí. Starosti, které ji pronásledovaly doma, už neexistovaly. „Už nikdy nechci zpátky,“ vzpomněla si Mariana na domov, ale zdál se jí tak daleko a tak nereálný.

Tady to bylo daleko opravdovější (přestože to zní nepravděpodobně), jako místo, ve kterém jí bylo souzeno se narodit, ale nestalo se tak. Anairam byl potěšen a neskutečně rád, že se Marianě jeho domov líbí. On už měl své město okoukané a daleko zajímavější se mu zdál svět lidí, a právě proto také chápal, jak teď musí působit na Marianu.

korektura: K.Ch.

Jana Mišúnová

"Nikdy nejsi moc starý na to, abys mohl začít znovu snít nebo se vydat za dalším cílem." C.S. Lewis