Aby se sexuální zneužívání už nikomu nestalo

Rozhovor s Tomášem Papršteinem, autorem knihy Klubovna naděje. V ní odhaluje svou mrazivou zkušenost s pohlavním zneužitím a zároveň nabízí cesty prevence. Kniha je zároveň protkána řadou rozhovorů s experty na danou oblast.

V knize Klubovna naděje popisujete autentický příběh sexuálního zneužívání a psychické manipulace. Agresorem byl Váš třídní učitel a zároveň vedoucí turistického oddílu. Jak byste popsal jeho psychologický profil?

Nejsem odborník, policista ani terapeut, takže to vezmu ze svého laického pohledu, podpořeného samozřejmě odbornou literaturou a dobou, kdy se tématu věnuji. Matěj byl typický manipulátor, citový vyděrač, který něco říkal, jinak jednal. Byl navenek zastáncem pravdy a upřímnosti, sám lhal a překrucoval vše ve svůj prospěch. Sám se stavěl do role oběti. Dokonce mi mnoho z toho přiznal, že mně vydíral, manipuloval se mnou, lhal mi. Čtenáři knihy Klubovna Naděje si mohou v online nadstavbě knihy poslechnout například záznam setkání s Matějem.

Nebýt jedné z Vašich učitelek, dost možná byste si ani nepřipustil, že jste se stal obětí. Jak jste se cítil při zvědomění faktu, že Vaše kamarádství s Matějem není tak autentické, jak jste se původně domníval?

Bylo to hrozné. Já jsem to také dlouho nemohl pochopit, co (u)dělal Matěj špatně. Nevěřil jsem, že by mi chtěl ublížit nebo nějak škodit. V tu dobu jsem snad neměl bližšího člověka, vedle mého táty. Byl to můj vzor, důvěrník, nejlepší kamarád, trávil jsem s ním veškerý volný čas. Když mi konečně došlo, jak se mnou manipuloval a co se vlastně všechno dělo, bylo mi příšerně, měl jsem deprese, nemohl jsem spát, jíst, pomýšlel jsem i na sebevraždu. Ten skoro nejbližší člověk mě zradil. To by ten nejhorší pocit. To, v co a komu člověk nejvíc věří, se ukáže, že není pravda. Víra v dobro, v přátelství, upřímnost. Zhroutil se mi svět.

V knize popisujete i jednání soudu, kde veřejnost projevovala sympatie spíše směrem k pachateli. Čím si to vysvětlujete?

Pachatel v té době manipuloval nejen mnou, ale i celým svým okolím. Na veřejnost dělal dojem
spolehlivého, správného muže, který by pro děti dýchal. Jeho armáda mu věřila, že jsem si vše
vymyslel, že jsem se mu chtěl pomstít. Postavila se za něj celá škola včetně vedení. V soudní síni
padaly věty typu: „Prostě mu věříme, to by on neudělal.” Ve škole dokonce vznikla petice na jeho podporu, kterou podepsala většina učitelů. To mi přijde pořád, i po těch letech, naprosto neuvěřitelné. Učitelé mají přece chránit děti, v tomto případě měla škola zůstat nestranná, neměli žádné důkazy… Mně tehdy věřilo tak 5 lidí. Za pachatele se postavila celá armáda, chodili s ním na každé soudní jednání, bylo to čtyřicítky lidí.

Soud jste ale nakonec vyhrál. Omluvili se Vám nakonec někteří z těch, kdo původně podporovali pachatele?

Ti nejzarytější se mi neozvali, ani jsem to nečekal. Ale ano pár lidí se mi ozvalo, vyjádřili pochopení a dokonce se i omluvili. Cením si toho, že měli tu odvahu, nebylo to pro ně lehké. Jejich omluva pro mě tak podstatná není, důležité je to, že si to uvědomili, důležité to je hlavně pro ně samotné. To je to hlavní. Ačkoliv to uvědomění a poznání mohlo pro některé být velmi těžké, smutné a bolestivé. Všichni z mého okolí jsme byli oběti obrovské manipulace a citových her ze strany mého pachatele. Jsem ale rád, že si to uvědomili a že mě někteří kontaktovali, protože i tím je vidět, že to, co děláme, dává smysl v tomhle ohledu. Věřím, že to mohlo dojít více lidem, jen mi třeba nenapsali.

V knize jste dal prostor i České pedofilní komunitě, která se snaží vysvětlit některé stereotypy ohledně pedofilů. Řada jiných projektů se ovšem ke spolupráci s touto komunitou postavila odmítavě. Bylo to těžké rozhodování?

Ani ne, nebylo. Je pravda, že jsme si k tématu také hledali cestu, protože téma pedofilie je ještě větší tabu než téma sexuálního zneužívání jako takové. Bez něj by tak obraz nebyl úplný. Když se totiž řekne sexuální zneužívání dětí, mnoha lidem v hlavě automaticky naskočí „nojo, pedofil”. Pedofilové jsou tím pádem sekundární oběti. Přitom jen asi 10 % pachatelů jsou opravdu lidé s pedofilní orientací. Chceme se věnovat osvětě a prevenci i v těchto ohledech, proto jsme přiblížili konkrétní příběhy konkrétních pedofilů. Přeci jen jsou to také lidi a člověk může za svoje činy, nikoliv za svoje pocity.

Vaše práce se snaží detabuizovat téma sexuálního zneužívání. Svěřily se Vám po Vašem veřejném angažmá třeba osoby z blízkého okolí, které měly podobnou zkušenost?

Těch zpráv mi přišly stovky, někteří lidé mi psali, že se někomu takto svěřily úplně poprvé. Ano,
ozvali se mi i známí a přátelé, u kterých jsem do té doby netušil, že prožili něco podobného.

Odhodlali se v těchto případech někteří přeživší i k předání informací příslušným orgánům?

Ano, a v některých případech, které jsou aktuální, jsme i my předávali podnět k prošetření. Ale velké množství lidí, kteří se mi svěřili se svým příběhem, jsou již dospělí lidé. Mrazivé však je to, že každý třetí e-mail obsahoval informaci, že to nikdy nikomu neřekli a nikdy to neřešili s nějakým terapeutem. Častou to jsou zprávy od lidí, kterým je momentálně přes 50, 60 let a svou negativní zkušenost prožili v dětství. To je hrozivé a je potřeba to změnit.

Kromě knihy jste založil i stejnojmennou organizaci. Jaká je jeho náplň a jaké jsou dlouhodobé a střednědobé vize?

Ta dlouhodobá vize je jasná, aby se sexuální zneužívání už nikomu nestalo. Je to možná utopistické, ale musím za ní jít, to je ten motor, důvod, proč to děláme. V delším horizontu si  dokážeme představit celé terapeutické centrum, kde by oběti našli pomoc, péči a podporu. Spolek jsme založili v listopadu 2022, hlavní náplní je nyní osvěta, prevence a vzdělávání hlavně v oblasti sexuálního zneužívání a násilí a sexuální výchovy.

V praxi to znamená, že jezdíme na besedy do škol, do komunitních center na konference, festivaly a podobné akce, kde vystupujeme. Šíříme informace na našich sociálních sítích, dalším prostředkem je samozřejmě kniha. Na našem YouTube kanálu máme vlastní podcast s dalšími rozhovory a pro budoucnost plánujeme v natáčení podcastu pokračovat. Poskytujeme i peer- konzultace, což znamená, že nabízíme možnost popovídat si s lidmi, kteří zažili něco podobného.

Vedle mě a mého příběhu máme v týmu třeba Štěpánku Živčákovou, autorku knihy Drátem do oka, která zažila těžké deprese, pokusila se o sebevraždu.  Chceme také přispívat obětem na terapie, která je v dnešní době pro mnoho lidí finančně nedosažitelná. Již nyní s několika terapeuty spolupracujeme, komunikujeme také s dalšími pomáhajícími organizacemi.

Filip Šimeček

Aktivista, publicista, pedagog, herec, včelař. Brainstorming mi nikdy moc nešel:)