Tradičně prosluněný festival Mezi Ploty

První bod programu, nabitého vystoupeními rozličných divadelních souborů a hudebních uskupení, obstarala na hlavním pódiu již ve 12.15 hod brněnská kapela Květy. Já jsem ale kvůli svojí vlastní blbosti dorazila asi až v jednu hodinu a slyšela pouze poslední písničku a následné sólo zpěváka při sklízení aparatury, které si diváci vytleskali. Protože Mezi Ploty je především festival divadelní, tak jsem v půlhodinové pauze před vystoupením další kapely chtěla zajít na představení HaDivadla, to bych se ale nemohla dozvědět, že do dvou hlavních divadelních sálů je vždycky nutno zakoupit si symbolické místenky za 1Kč, které už byly na HaDivadlo dávno vyprodané (což se však později ukázalo za celkem zbytečné, protože když jsem si podruhé místenku koupila, stejně jsem se do sálu nenarvala z toho důvodu, že to tam zřejmě nikdo nekontroloval). Spousta dalších divadel se hrála venku, ovšem většinou se jednalo o dětské nebo studentské soubory, které měly za úkol zabavit především tu spoustu capartů.

Dala jsem přednost raději muzice. Na hlavní scéně vystřídalo Květy celkem nové uskupení s názvem Kill The Dandies! Kapela složená například ze dvou bývalých členů The Nihilists chtěla přesvědčit diváky, že umí převléct do nového kabátu starý dobrý rock’n’roll. Ve mně však častokrát vyvolala spíš pocit, že podobnou melodii jsem už někdy slyšela (že by od jejich starších a zkušenějších kolegů?). Blonďaté zpěvačce se však nedalo upřít charisma a její vyřvávání do mikrofonu mi přišlo tak nějak přirozené… k té hudbě se zkrátka hodilo. Mnohem víc jsem se ale těšila na druhou stage a na dvě nejvtipnější ženy české hudby… Čokovoko – toť název tohoto pestrého, do tygrovaných oblečků oděného dua „fakt hustých rapperek“ z Brna. Když spustili svoje největší pecky jako Evo! nebo Dresing, publikum se lámalo smíchy. I když opravdový hip-hoper by asi zaplakal, holky předvedly jedno z nejúspěšnějších vystoupení festivalu.

Na festivalu samozřejmě nechyběla ani Vega – skupina složená s pacientů Domova sociální péče ve Skalici. Je až neuvěřitelné, co se lidé dokáží během muzikoterapie naučit a dokonce hrát na koncertech vlastní hudbu. Kapela, o kterou byl na festivalu asi největší zájem, přišla na řadu už v 16hod na hlavním pódiu. Nemusím je snad ani představovat – Mňága a Žďorp se na scéně pohybují už pěkně dlouho a pár hitů už taky mají za sebou. Stejně mě ale překvapil tak obrovský úspěch jejich old-school popu a davy tancujících lidí pod pódiem, které se najednou vzaly nevím kde, ale prostě tam byly.

Festival už byl tou dobou asi v polovině a já jsem začala mít pocit, že alespoň jedno divadelní představení bych měla zkouknout celé. I proto jsem před Mňágou dala přednost divadelníkům ze souboru Spolek misionáři. Už podle kulis to vypadalo dost ujetě a sci-fi. A taky bylo. Jejich hra se jmenovala 357: Kamarádi na orbitě a úžasně parodovala Vesmírné lidi (ano, to jsou ti s peticí proti očipování, vůdcem Aštarem Šeranem a tak dál). Tak teď konečně vím, co se bude ve vesmíru dít za 357 let až ho ovládne satan(ka) a Andělé Světla se postaví proti ní.

Vrchol celého programu pro mě ale přišel hned potom – vystoupením pražského tria Sunflower Caravan. Tito tři kluci mají teprve něco málo přes dvacet, ale už si stihli vybudovat dost slušnou pověst a jejich čistě instrumentální hudba je tak ojedinělá, že pro ně snad nenajdete konkurenci. Lídr kapely a klavírista Andy Čermák ze sebe jako vždycky vydal maximum a jeho přebíhání od klavíru k varhanům a věčné shazování stoličky se už stalo pověstným. Pod pódiem to nečekaně při jejich vystoupení nejvíc rozpálili dva nebo tři tatíci se svými děcky a protože „Caravani“ po koncertu vždycky házejí do publika tričko se svým logem, tentokrát samozřejmě přiletělo na jejich hlavy. Já si zase budu muset počkat do příště.

Mezitím na druhé scéně bavila diváky kapela Ty Syčáci. Já jsem stihla jenom kousek a slyšela pár voicebandů, což je jejich specialita, která vždycky sklidí největší úspěch. Na hlavní pódium mezitím nastoupil David Kraus se svou kapelou a mně potvrdila očekávání. Myslela jsem, že mladý Kraus má asi tak tři vlastní písničky a jinak hraje samé coververze… to se taky potvrdilo a jediné, co mě na jeho vystoupení pobavilo byl song Zuzana Norisová, díky kterému před pár lety okupoval všechny časopisy pro teenagery a možná tím i způsobil jmenované herečce trauma. Radši jsem tedy zašla na „starého dobrého“ písničkáře Nicelanda, jehož vystoupení bylo tentokrát čistě akustické – jenom on sám a kytara. Vlastně ještě nesmím zapomenout na jakousi dlouhovlasou holčičku v sukýnce, která celou dobu stála před ním a tancovala do rytmu. Dokonce se mi i zdálo, že si pozornost diváků vysloveně užívá a směje se do každého objektivu, co ji fotil. Jako poslední zahrála vcelku neznámá kapela Prouza, jejíž zařazení na úplný konec jsem nechápala, ale areál už se stejně pomalu vyprazdňoval a všechny stánky s občerstvením a suvenýry byly skoro sbalené.

Příjemný, slunečný den se pomalu chýlil ke konci a pacienti zpátky do svých pokojů odpočívat. Je ale fajn, že u nás existuje takový festival, jehož výtěžek pomůže potřebným a přitom se na něm člověk opravdu pobaví.

Lucie Šmídová

Jsem, jaká jsem...až mě napadne něco originálního, tak to sem napíšu || keywords: hudba, umění, (nová) média