Poslední století koně, aneb nezapomenutelný příběh o krásném zvířeti

Dějiny koně a dějiny člověka jsou svázané neviditelným provazem. Koně vystupovali ve všem, co nějakým způsobem ovlivňoval člověk. Člověk a kůň bývali nesourodou dvojicí, kdy člověk řídil a kůň byl ten otrok, který plnil příkazy.  Pracovali společně ve městech, na venkově, propojovali země, a nakonec rozhodovali o válkách. Bohužel, nebo bohudík, tento příběh, skončil ani ne před sto lety. Koně už nejsou tak vytížení, jako v minulých dobách, a částečně je tomu i dobře. Jejich situace se změnila. Ale jak si vlastně takový kůň vedl v průběhu staletí? Jestli držíte v ruce právě teď tuto knihu – Poslední století koně – tak mi věřte, že se po přečtení na jakéhokoli koně budete dívat s větším respektem, obdivem i hanbou.

Kniha vás provede od začátku chovu koní, po současnost.  Je smutnou skutečností, že ne vždy se člověk choval ke koním důstojně a dobře. Ale jak se vyvíjela společnost, tak se změnil i přístup k nim. Začaly vznikat knihy, které byly o anatomii koně, jejich psychiky, chování. Kniha Poslední století koně je opravdu nabyta znalostmi, o kterých se jen těžko dozvíte.

Graficky je kniha moc zajímavě a lákavě zpracovaná. Jsem osobně moc ráda, že kniha nemá velký formát, je tak akorát do ruky a nebude tak svými rozměry překážet v žádné knihovně. Myslím, že Poslední století koně, ač vytvořené pro veřejnou a odbornou sféru, není tak čtivá, jak byla asi myšlena. Chybí mi větší plynulost. Na vině bych řekla, že jsou pasáže, které mě úplně nezaujaly. Občas přílišná odbornost. Ale je to opět o názoru.

Co si ale myslím, že je to přesně ten typ knihy, kterou si musíte přečíst postupně. Nečtěte ji naráz, mohla by vás pak odradit, právě tou přemírou odborností. Knize neupřít, jak moc si autor dal záležet na zdrojích. Pasáž z knihy Tess z d´Urbervillu od Thomase Hardyho jen ukazuje způsob špatného chování, které vůči koním jsme měli, přesto je zajímavým upozorněním. Čtenář se dozvídá i o Rose Bonheurové, kterou koně natolik ovlivnili, že se vypracovala na jednu z nejslavnějších malířek zvířat (jen si těžko představit, kolik hodin musela strávit u běžícího koně. Kolika detailů se musela všímat…). Zjistíte i, co to bylo anatomické divadlo pro zvěrolékaře v Berlíně. Nebo, kde leží plemenná kniha koně Převalského (ano, moudří vědí i bez přečetní). A kdy a proč se začaly vytvářet rodokmeny koní.

Pozoruhodná pasáž byla i o koních, které pobývali ve válkách. „Koní mi bylo líto, lidí vůbec ne. Ale koní mi bylo líto až do posledního dne,“ smutný záznam z deníku jednoho z bojovníků první světové války dokazuje, jak tak krásné zvíře jako je kůň muselo trpět kvůli nenasytnosti člověka. Člověk koně nutil ke špatným účelům, snad budoucnost, která je čeká bude pro ně milosrdnější, bez těžké práce, jen na loukách, maximálně na dostizích.

Nakladatelství KAZDA už roky překvapuje svojí tvorbou. Jejich knihy mám v oblibě už dlouho, protože si potrpí na vydávání knih nejen o ekologii, ale i o zvířatech a přírodě obecně.   Kniha Poslední století koně je nezapomenutelná stylem i příběhem, a měla by být v každé knihovně, ať už jezdce nebo obdivovatele.

Dana Beková