Únorem i březnem se linuly zvuky ve znamení jazzových nocí

Jazzové noci se představily v nejazzovém kabátku

Celý letošní festival byl zahájen se vší parádou. Pořadatelé a ani kapela si nemohli přát víc. Klub Parník byl až do posledního místa vyprodán, a to i přesto, že cena vstupenek nebyla zrovna tou „nejlidovější“.

Asi největším lákadlem pro diváky byl člen kapely známých Rolling Stones, Darryl Jones, který předvedl svůj um na baskytaru. V Parníku se ale představil s formací zvanou Black Stone Raiders, která, třebaže zahajovala jazzový festival, příliš jazzová nebyla. Jejich styl se blížil spíše k rockovějšímu světu.

Kromě již zmíněného baskytaristy se publiku představil také Will Calhoun, zapálený bubeník, loudící ze své bicí soupravy mnoho hluku za doprovodu teatrálních gest. Poslední člen chybějící do onoho černošského tria, kterého jsme ještě nepředstavili, byl hromotluk Paul Bourelly. Tento muzikant připomínající svým vzrůstem menšího medvěda notoval na svou elektrickou kytaru. Lze říci, že ta působila v jeho rukou téměř nepatrně, avšak hrát na ni dokázal téměř dokonale. Své umění muzikant nepředvedl pouze prostřednictvím svého dřevěného instrumentu, ale také „hraním“ svých hlasivkových svalů. Ano, tím chci říci, že i tímto se koncert od mnohých předchozích jazzových lišil – dočkali jsme se vokálního projevu. Místy Paul zpíval předpřipravené texty, ale mnohdy se jednalo o chaotické výkřiky, obsahující mnoho emocí.

Seskupení předvedlo velmi emotivně silné a vskutku hlasité vystoupení, představilo své album Truth to power, které bylo možné si po vystoupení také zakoupit a třeba si ho nechat i podepsat.

Několikahodinový jazzový nářez v podobě Alain Caron Group

Měsíc nato, 7. března, se na diváky chystal tak trochu jiný hudební zážitek. Festival se vrátil do starých známých kolejí jazzu. V Parníku se představili Alain Caron Group razící přesněji styl jazz fusion.

Celé představení bylo rozděleno do dvou částí, které oddělovala krátká půlhodinová přestávka. Divákům byl tedy naservírován zhruba tříhodinový hudební zážitek. A že to byl velmi silný zážitek! Nikdo nepochyboval o umění Alaina Carona, který i přes vysoké očekávání dokázal svým notováním na kytaru vyrazit dech. Zbylí členové se však nenechali zahanbit. Diváky jednoznačně ohromil Pierre Coté, hrající na kytaru a stejně tak zazářil i bubeník Damien Schmitt, kterého byste jeho vzhledem zařadili spíše do šermířského klubu a do rukou mu místo paliček vrazili kolt. Byla by to však velká chyba. Schmitt moc dobře věděl kam a kdy svýma „magickýma“ rukama uhodit, ač to místy mohlo působit jako chaotické mlácení do bubnů, při kterém jste takřka neviděli muzikantovy horní končetiny. Možná snad jen šmouhy po nich. Na klávesy k tomu všemu ještě notoval John Roney.

Aplaudující publikum si po několikahodinovém jazzovém opojení vydobylo ještě přídavek, kterým udělala kapela sladkou tečku na závěr.

V dubnovém měsíci na nás čeká severská smršť v podobě bubeníka Magnuse Öströma. Představí se spolu se svými hudebními kolegy, a to opět od osmi hodin v Parníku. Takže 16. dubna neváhejte a přijďte, bude na vás čekat další jazzový zážitek.

Petra Polesová