„Válka v Jemenu mi otevřela oči.“ Rozhovor se Stephanem Orthem, autorem knihy Couchsurfing po Saúdské Arabii

Když jste se chystal na cestu do Saúdské Arábie, měl jste nějaká očekávání. Co bylo jiné, když jste
do země nakonec dorazil?

Očekával jsem nějaké nepříjemné setkání se státními autoritami, ale naštěstí se nic takového nestalo. Mohl jsem se pohybovat vcelku svobodně a směřovat svou zvědavost kamkoli. Je stále cítit, že když otevřete nějaké politické téma, lidé mají strach. Vědí o možných důsledcích jakékoli nepatrné kritiky královské rodiny, takže většina lidí o tom otevřeně nemluví. Dalším překvapením bylo množství amerických fastfoodů po celé zemi. Saúdští Arabové zaměstnávají tolik pracovníků z ciziny s tolika úžasnými kulinářskými tradicemi (Pákistán, Indie, Afghánistán, Jemen, Sůdán, Filipíny, ale i jiné arabské země), tak proč potřebují takové množství míst s americkými burgery?

Zmínil jste, že existuje rivalita mezi íránskými a saúdskými muslimy. Srovnáte-li obě země, která z
nich je více přátelská k cizincům?

Myslím, že je složité to generalizovat, v obou zemích jsem se cítil velmi vítaný, obě země mají skvělou kulturu pohostinnosti. V Íránu jsem cítil více společných rysů s mou evropskou každodenností a potkal spousty lidí, kteří dychtili po diskusích o umění, poezii a hudbě. A spousty lidí, kteří milovali porušování pravidel ve chvíli, kdy se nikdo nedíval. Pořádali večírky, popíjeli a odsuzovali zločiny svých vládců. V Saúdské Arábii byli lidé více disciplinovaní, striktnější, pobožnější, více v souladu s pravidly nařízených vládou. Tyto dvě země jsou geograficky dost blízko, ale pro návštěvníky působí dost odlišně.

Je těžké dodržovat v Saúdské Arábii tamní tradice? Existuje nějaká západní zvyklost, která je pro ně šokující?

Obecně je Saúdská Arábie velmi tradiční země, bude zajímavé sledovat jak a zda vůbec se změní po příchodu turistů v následujících letech. V některých debatách jsem si všiml, že nejde ani tak o zvyklosti či tradice, jako spíše o součásti každodenního života, které je šokují – že mi je 41 a nejsem ženatý, že nemám děti, ale mám přítelkyni, že nemám auto, ale jezdím na kole… a vrcholem všeho bylo, že si občas dám se svými přáteli pár piv. To všechno místní dráždilo, protože většina z výše jmenovaných věcí znamená, že jsem buď chudý, nebo divný.

Jaký byl váš emocionálně nejsilnější zážitek?

Návštěva jemenské hranice a zvuky ostřelování, které se za ní ozývaly. My Evropané cítíme válku v Jemenu jako něco vzdáleného a vzhledem k tomu, že o tom moc nepíšou v médiích, je lehké na to zapomenout, navíc točit reportáže o válce je v Jemenu zakázáno. Takže ocitnout se tomu konfliktu tak blízko člověku otevře oči. Uvědomil jsem si, jak jsme ve vnímání světa omezeni: kolik neuvěřitelně krutých věcí se děje, aniž bychom si toho všímali.

Ve vaší knize píšete o obřím ekoprojektu v podobě města budoucnosti na severu země. Předpokládáte, že jde o reálný projekt, nebo o technologickou utopii?

Jsem si jistý, že ambiciózní plán zvaný Neom se brzy stane realitou, ale patrně ne v celém svém rozsahu. Je potřeba spousty dalších investic, navíc je třeba přilákat některé významné vědce a myslitele, aby se skutečně stal kreativním centrem, jímž má být. No, za pět až deset let si uděláme mnohem jasnější obrázek o tom, jaký Neom skutečně bude.

Při psaní používáte dost nekorektní humor. Předpokládám, že vaši knihu četly i některé saúdské
autority. Neměl jste kvůli tomu problémy?

Poté, co jsem napsal knihu o Íránu, mě dali na jakýsi blacklist a vízum už nedostanu. Nejsem si jist, zda se totéž stane v případě Saúdské Arábie – doufám, že se tam podívám znovu a opět strávím čas se svými saúdskými přáteli.

Filip Šimeček

Aktivista, publicista, pedagog, herec, včelař. Brainstorming mi nikdy moc nešel:)