Ve vězení se burky nenosí – Jeden svět 2013

Dokumentární snímek, který natočili Maryam Ebrahimi a Nima Sarvestani jsem zhlédla v Minikině kavárna 20. 3. 2013 v rámci festivalu Jeden svět 2013. Tento festival probíhá ve čtyřiceti městech naší republiky – v Ostravě od 19. 03. – 25. 03. 2013. Tato akce zahrnuje přednášky, výstavy a projekce filmů na několika místech. (Minikino Kavárna, Kino Art, Klub Atlantik a Antikvariát a klub Fiducia)

Příběhy tří žen mají společnou věc – odvahu vzdorovat. Ať už je to proti manželovi nebo rodině. Pravě to z nich udělalo vězenkyně. Porušily příkaz. Proto musí pykat 6, 10 a 15 lety ve vězení.

Sára, která má určité vzdělání, píše místo ostatních žen dopisy pro jejich příbuzné nebo manžely. Vypráví, jak opustila rodinu, protože byla nucena vzít si muže, kterého nemilovala. Utekla se svým milence Džavidem, kterého policie také chytla. Dostal se do vězení hned vedle ženské sekce. I přesto, že je Sára za mřížemi, je šťastná. Potají si s Džavidem dopisují, nechává si posílat jeho prádlo, aby jej mohla vyprat, a sní o tom, jak bude jednou prát prádlo v jejich domě, který si koupí v Kábulu.

Sima zase nechtěla, aby ji a její děti bil manžel. Rozhodla se od něj odejít i s nevlastním synem. Ten ji však nezavedl k její rodině, jak chtěla, ale jen do nějakého pronajatého domu, kde je nakonec našla policie.

Simin manžel chce podplatit někoho ve vězení, aby zabil vinného syna. Sima to slyšela. Nakonec věc nahlásila řediteli. Je zajímavé, že právě tento pán, i když je muslim, se stavěl k ženám jinak. Uvedl, že všechny incidenty kvůli domluveným sňatkům vyplývají z nevzdělanosti rodin. Manželé jsou pak nešťastní, hádají se, rozpory se stupňují a pak žena uteče. A za všechno toto nedorozumění je trestána jen žena.

Právě tak to bylo i v případě Nadžíby, která si svého muže brala snad ve 12 letech. Měl již dvě ženy, které byly dvakrát starší než Nadžíba. Nelíbilo se jí, že měl ještě jiné ženy a navíc ji také bil. Protože utekla, vymohl si její manžel 15letý trest. Nadžíba ve vězení porodila, avšak nemohla své dítě z nedostatku peněz živit. Prodala jej, jinak by u ní zemřelo. Kolébku dala jiné ženě ve věznici pro její holčičku.

Domov má být zárukou lásky, bezpečí a rovného jednání. S ženami se tak ale nejedná. Jsou to „jen“ ženy a ty mají poslouchat muže. Bez souhlasu muže nemohou ani navštívit svou rodinu. Hodnoty pravého domova, které jinde na zemi prožívá každý člověk bez rozdílu pohlaví, nalezly odsouzené právě ve vězení.

Jak řekla Sára: „Vězeňská služba je má matka a vězenkyně jsou mé sestry. Cítím se tady v bezpečí.“

Sám ředitel vazby uvedl, že Sářin bratr se cítí zneuctěn jejím útěkem a že ji hodlá zabít, jakmile přijde domů.

Snímek na mě nepůsobil depresivně, jako jiné filmy z vězení. Líbilo se mi, že tyto ženy dostaly šanci říci celému světu, co si myslí, co cítí a vysvětlit, jak to vlastně s nimi je. Nikdo jiný je totiž neposlouchá a nechce je poslouchat. (Vnímat a rozumět problému, nikoli poslouchat příkazy.)

Také nemusely mít před kamerou burky. Ty si oblékaly, jen když šly do návštěvního prostoru. Přišlo mi trochu absurdní, že si musely na návštěvu svého manžela zakrývat tvář, i když si ji při rozhovoru odhalily. Tradice je totiž v islámu tak zakotvená, že bude ještě dlouho trvat, než se něco změní.

Film nás nutí se zamyslet. Ženy nejsou „jen“ ženy. Ženy, protože vzdorovaly, jsou hrdinky. A toho se muži bojí. Bojí se, že by ženy mohly vzdorovat, že by mohly být samostatné a že by je nemohli ovládat. Proto je trestají dlouholetými odnětími svobody. Je špatné trestat někoho (ženy), kdo je mu rovný, jen proto, že si myslí, že mu rovný není. Myšlení některých muslimů je velmi zarážející. Žena má nosit burku, žena je otrok. V Evropě toto neznáme. Vidíme ženy odhalené, ženy ve vedoucích pozicích, ženy, které jdou samy, kam chtějí.

Samozřejmě jde o to, kdo se na daný problém dívá. Jestli žena nebo muž, jestli muslim nebo ateista. Pro toho je správné to a pro jiného ono. Avšak všichni máme jeden svět a měli bychom se snášet.

Markéta Matyášová