Nepovedený výlet na Ukrajinu

Symbolicky, 21. srpna, vstoupil do českých kin snímek Velký vlastenecký výlet.
Dokudrama odehrávající se na různých místech okupované Ukrajiny mělo za cíl přesvědčit
trojici příznivců dezinfo scény o válečné realitě. Podařilo se autorský záměr splnit?

Nejasný cíl

Ze štábu okolo režiséra Robina Kvapila je hned v úvodních scénách cítit poměrně silná dramaturgická nejistota. S hlavními protagonisty snímku, kteří měli představovat protipól demokracie, se totiž tvůrci filmu na řadě klíčových bodů shodnou. Všichni odsuzují válku, utrpení obyvatel i ničení infrastruktury, liší se však v pohledu na geopolitické příčiny konfliktu. Debatu o nich však režisér v dokumentu nijak nerozvíjí, divákovi jsou nabídnuta pouze torza dialogů vytržená z kontextu. Zemědělec Nikola například tvrdí, že Rusko se – podobně jako zvíře zahnané do kouta – jen brání. Proč se jej nedoptávají dál? Co to znamená? Proč si to myslí? Kdo ho podle Nikoly do toho kouta zahnal a proč?

Divák chce příznivce Putina zejména pochopit. Tam ale filmaři nemíří, spíše hledajípřešlap některého z protagonistů, aby na něj pak mohli ukázat prstem a morálně nadřazené obecenstvo poté pohrdavě pozvedne obočí. Přitom příležitostí, kde bychom mohli rozklíčovat kořeny politické orientace hlavních protagonistů je ve filmu celá řada. Petra za celou skupinu shrnuje společnou obavu z liberálních demokratů. Nikdo se jí však již ve filmu neptá, jak konkrétně ji liberální demokraté omezují, a zejména jaký politický režim by si představovala ona sama.

Na první dobrou se nabízí srovnání s tematicky podobným snímkem Svět podle Daliborka (2013), kde však zkušený filmař Vít Klusák postupoval dost odlišně. Nestylizoval hlavní postavu apriorně do role blba, jehož úkolem je ukázat divákům, jak jsou náckové hloupí. Místo toho jeho rodinu spíše pozoroval z povzdálí, nechal ji rozvíjet vlastní politické teze a názor na ni nechal čistě na divákovi. Režisérská konfrontace s ideologií hlavní postavy proběhla až ve vyhrocené situaci na konci filmu, a to ve chvíli, kdy vstup do snímku považoval režisér za svou etickou povinnost. Velký vlastenecký výlet naopak už v
úvodních minutách přesvědčuje diváka, jaký názor má na hlavní postavy mít, už jen použitím hanlivé nálepky „dezolát“, která apriorně vyřazuje diskutéra ze slušné debaty.

Nešťastná forma

Ruku v ruce s nejasným záměrem jde i neobratná forma dokumentu. Zhruba šestičlenná skupina se postupně blíží k frontě na Donbasu a cestou navštěvuje různá místa, kde mluví s místními obyvateli. Chybí tomu ale spád i výrazná pointa na konci. O čem vlastně chce režisér protagonisty snímku přesvědčit? Má snad diváka šokovat zpochybňování genocidy v době, kdy ministři vládní koalice omlouvají zvěrstva v Gaze? Pokud by vzal Kvapil Lipavského, Černochovou a Fialu kamsi do rozbombardovaného Rafahu, dost možná by diváci slyšeli směrem k okupačním silám tytéž shovívavé argumenty.

Snímek působí, jako kdyby tvůrce tlačila omezená stopáž, a tak se do snímku snažili vecpat co nejvíc vizuálna (masové hroby, bombami zničená školka apod.) i morálních apelů na úkor vypointovaných dialogů mezi postavami. A to je velká škoda, protože nápad konfrontovat prorusky smýšlející s válečnou realitou je nosný a nabízí celou řadu možností ztvárnění. Takto ale Velký vlastenecký výlet působí jako emocionální, průhledná agitka před blížícími se parlamentními volbami.

Filip Šimeček

Aktivista, publicista, pedagog, herec, včelař. Brainstorming mi nikdy moc nešel:)