Singles, osaměle žijící (nejen) třicátníci, jsou v kinematografii docela „profláklým“ tématem. Proslavil je film režiséra Camerona Crowa z roku 1992 s příznačným názvem Singles, s nadhledem je představil seriál Sex ve městě. Krátký televizní dokument o nich v roce 2008 natočila Česká televize, celovečerní snímek momentálně dokončuje Jana Počtová. Počtová si za svoje respondenty vybrala například podnikatele, novináře, konzultantku velké firmy nebo postgraduální studentku. Tím možná podpořila stereotyp singles jako úspěšných lidí, obývajících malé bytečky ve velkých městech, budujících strmou kariéru a užívajících si života plnými doušky. Erika Hníková si vybrala jinou cestu. Zavrhla městské singles, vyrazila na slovenský venkov a pokusila se zdokumentovat život tamních samotářů. Režisérka pronikla do českého dokumentárního povědomí úspěšným snímkem Ženy pro měny. Věnovala se v něm ženám posedlým soudobým ideálem krásy. Tématem venkova se zabývala ve svém druhém celovečeráku, Sejdeme se v Eurocampu. Nesvatbov je syntézou obou postupů: vypráví nám o mezilidských vztazích na venkově.
Erika Hníková se dozvěděla, že východní Slovensko je region, odkud mladí schopní lidé kolem dvacítky prchají a třicátníci zůstávají na ocet. Proto vyrazila do městečka Sniny, kde ji ve svatebním salonu navedli do Zemplínských Hámrů. Tuto dědinku má pod palcem autoritativní starosta, generál ve výslužbě, který si s vojenskou vervou hraje na sociálního inženýra. V rámci své snahy o blaho obce se snaží spárovat zdejší „nezavrabčené“. Režisérka vycítila dobrý námět a pustila se do tři roky trvající práce, na jejímž konci byl osmdesátiminutový film. Pozoruje šest měsíců poklidného života Hamerčanů, vyptává se na jejich sny a touhy, vniká hlouběji do jejich životů a snaží se o nich podat komplexní výpověď.
Na své premiéře na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě vyvolával snímek salvy smíchu. Diváci se perfektně bavili, smáli se vtípkům, kterými aktéři filmu sršeli. Film jim nedopřál příliš oddechu: je dynamicky vystavěný, neustále uhání dopředu, v každém záběru se něco děje. Natáčelo se jednoduše, na jednu kameru. To vysvětluje vizuální omezenost filmu. Na druhou stranu kameraman vyhledává svoje záběry důkladně, mnohé z nich vynikají fotografickou estetikou. Nesvatbov je k publiku celkem přátelský, přímočaře sleduje silnou dějovou linku. Ta mimochodem svádí k tomu, abychom zapomněli, že se jedná o dokument, a sledovali jej jako roztomilou pohádku z kopců na východě. To ostatně podporuje i stylizace. Režisérka se snaží hledat v životech postav paralely a ty pak zobecňovat. Nejtriviálnějším příkladem jsou záběry jejich bytů, které se podobají jako vejce vejci. Jsou vymalované stejně nevkusnými křiklavými barvami a obložené obrázky Pany Marie s očima v sloup. Film je natáčen tradičně, režisérka se nepustila na pole experimentů a neobvyklých postupů.
Erika Hníková si za dobu natáčení získala důvěru obyvatel, kteří ji pouštějí do svého soukromí a otevřeně jí povídají o svých pocitech. Nicméně, svůj vztah k Hamerčanům úplně nezhodnotila. Rozhodla se je vykreslit hemingwayovským způsobem, pomocí rychlých skic. To, co vypadá jako dobrý nápad, se v tomhle případě minulo účinkem. O předchozím životě, povolání a láskách nám film neprozradí absolutně nic. To potom ovšem vede k tomu, že se postavy zploští, najednou vypadají jako figurky z vystřihovánky. V tomto ohledu působí dokument schematicky, podporuje zažité stereotypy. Připomíná panoptikum různých postaviček, které zapadají do předem vytvořených archetypálních šablonek. Starosta je vykreslen jako starostlivý otec, který se stará o své pomyslné děti, svobodná třicátnice Monika zase jako hodná venkovská husička.
Pokud se Erika Hníková snažila o skutečně seriózní psychologickou sondu, měla dát svým lidem více prostoru. Jinak potlačuje vykreslení protagonistů ve prospěch narativní, příběhové linky. Proto, aby dějová linie působila co nejvíc sevřeně, navíc manipuluje s realitou.
K dalším nedostatkům patří strašlivé české titulky, které překládají slovenštinu. Je paradoxní a možná i trochu strašidelné si myslet, že Češi 17 let po rozpadu společného státu nerozumějí slovensky. Východniarské nářečí je sice docela hardcore, ale určitě je srozumitelné i pro mladší diváky.
Motto filmu je“ srdce si nedá poroučet“. Heslo odkazuje na sympatický odpor vůči starostovým násilným snahám připoutat vesnické singles k sobě. Nejvyšší představitel obce jde někdy až do extrémů: třeba konkrétně navrhuje lidi, kterým by to podle něj spolu slušelo. Nesvatbov je roztomilý vykreslením drobných lidských zvyků a zlozvyků, vtip mu dodávají temperamentní Hamerčané. Každý divák, který film zhlédne, se nejdřív směje, ale po závěrečných titulcích mu úsměv na rtech pěkně zkysne. Snímek se rafinovaně snaží předstírat dokumentární komedii, ve skutečnosti se za všemi srandičkami a vtípky skrývá závažný podtext. Totiž nemožnost utéct, bezvýchodnost, neveselá vyhlídka na stáří strávené v samotě a možná i strach. Hamerčané na rozdíl od postav dokumentu Jany Počtové nemají možnost poznávat nové lidi, není pro ně tolik snadné se jen tak sbalit a odjet do zahraničí. Znepokojivá linka se táhne celým filmem, někdy se vynoří z legrační fasády více, někdy méně. Podporuje ji hudba, která děj doprovází. Je to pár tónů z hrací skříňky, které mají snad navozovat pocit klidu, ale ve skutečnosti jsou schopné diváka řádně vydeptat. Muzika připomíná doprovod k nějakému bizarnímu hororu o vraždících porcelánových panenkách: víme, že za nevinností se ukrývá něco děsivého.
Troufnu si tvrdit, že Nesvatbov je postmoderním dílem. Je zaměřený široce, nabízí materiál pro náročnějšího i méně náročného diváka. Publikum, které vyžaduje méně, může být spokojené se starostovými hláškami o panenských blánách naložených v octě, intelektuální příjemce může hloubat nad skrytými významy. Z toho plyne, že film může uspokojit každého. Samozřejmě, uspokojí každého jinak. To dokresluje komická příhoda o promítání dokončeného filmu v Zemplínských Hámrech. Starosta vesnice jej bral natolik vážně, že navrhl, aby se promítal jeho kolegům z okolních vesnic jako instruktážní video.
Nesvatbov/Matchmaking mayor
Režie: Erika Hníková
Česká republika, 2010
Stopáž: 80′