Trpká příchuť lží

Slovenská autorka Viktória Dominová Drgoncová přichází s novým románem „Trpká příchuť lží“, kterou v roce 2024 vydalo nakladatelství Naše vojsko v edici Naše rodina. Musím říci, že se příběh četl moc dobře, ač bych ho zařadila spíše do kategorie young adult literatury. Chytl mě od první stránky.

Hlavní hrdinkou je Ema, dcera premiéra. Rozmazlená a rodiči přehlížená. Nezajímalo je, co cítí nebo co dělá. Záleželo jen na tom, aby na veřejnosti plnila roli poslušné dcerušky.

V minulosti však něco provedla, něco, za co ji otec drží v šachu a současně něco, co ji neumožňuje vymanit se z ne zrovna šťastném vztahu s neurvalým, panovačným a namachrovaným Mirem. Jenže ne vždy je ona jediná verze, zejména ta, která je nám do hlavy násilně vštěpována, ta jediná a opravdová.

Téma šikany ve školních lavicích bylo v knize vylíčeno přímo příšerně, až mě mrazilo. Za mého mládí sice také existovala, ale proti tomuhle se vyváděly nevinné žertíky, kterým se pak zasmál i sám „napálený“. Terčem posměchu je v tomto příběhu Tomáš, který žije s tetou a malými bratranci. Nutno podotknout, že teta není zrovna prototypem starostlivé matky. Proto se Tomáš musí joooo otáčet a bohužel se někdy musí uchylovat i k nepříjemným úkonům, které zhýčkané společnosti nejsou zrovna dvakrát po chuti. Zde se nádherně hodí známý citát „nesuď nikoho, pokud nejdeš v jeho botách.“

„Naší generaci pramálo záleží na povaze. Pokud nevypadáš dobře, žije se ti dost na prd. Hezkým patří svět.“ – citace z knihy, str. 63 –

Rovněž zmínky o přerodu osobní komunikace do té virtuální vedou k zamyšlení. Neumím si však představit, že by nad nimi dokázala hloubat dnešní mládež, jež vyrůstá v již naprosto jiných podmínkách. Připadá mi, že už se pomalu derou na svět s mobilem v ruce. Mám pocit, že nad celou absurditou virtuálních vztahů dokážou přemýšlet jen ti, kteří zažili dětství bez svazujících technologií.

Naštěstí se v Emě probouzí vzdor a jakási forma soucitu, s kterou si ze začátku příliš neví rady, ale postupem času se s nově nalezenou dobrotou ve svém nitru naučí celkem obstojně pracovat. Vlastně celou dobu věděla, že ji kdesi hluboko v sobě vždycky měla. Jen ji přítomnost, rodina a kamarádi nutí se přetvařovat. Na veřejnosti platí za hloupoučkou a marnivou blondýnu, což se jeví jako mnohem bezpečnější než fakt, že v sobě dusí pravdu o své dobrácké povaze. Čím blíže Tomáše poznává, tím lepší člověk se z ní stává.

„Hůř se vysmívá někomu, kdo nám dovolí nahlédnout do svého nitra.“
– citace z knihy, str. 73 –

Dalším výrazným tématem knihy je absolutní podrobení manželky úspěšným mužem. Emina matka je vůči svému choti naprosto pasivní, zcela podřízená, nikdy mu neodporuje, ve všem mu dává za pravdu. Vnitřně se tím však souží. Právě změna dceřiny osobnosti donutí matku nad věcmi hlouběji přemýšlet a najde v sobě sílu vzdorovat. A ejhle, to se teprve dějí věci, až se pan domácí nestačí divit!

Recenzi bych uzavřela dvěma výňatky z díla, kterými mi autorka mluví z duše: „někdy se nám do cesty připletou lidé, kteří nám převrátí celý život naruby. Změní myšlení, ukážou lepší cestu, naučí žít. A my musíme udělat všechno proto, aby stejně rychle, jak se nám v životě objevili, z něj zase neodešli“ (str. 279), a „i ti nejbohatší jedinci se mění v nejchudší, pokud své bohatství nemají s kým sdílet. Protože štěstí nespočívá v počtu nul za jednotkou na bankovním účtu, stejně ani v počtu sledujících Instagramu či přátel na Facebooku. To, na čem skutečně záleží, se nedá změřit žádným číslem. Mnoho lidí si ani neuvědomuje, jak jsou ve skutečnosti bohatí. Že jsme měli něco vzácného, si uvědomíme, až když o to přijdeme. Ať už jde o zdraví, štěstí nebo lásku. Právě na tohle trio jsou všechny peníze krátké. A kdo ho vlastní, stává se nejbohatším člověkem na světě“ (str. 280).

Denisa Šimíčková