„Vydat se do světa a opustit zónu bezpečí“ – Jitka Šuranská

Jak ses stala muzikantkou? A co tě nakonec vedlo k rozhodnutí se hudbou živit?
Já myslím, že to celé bylo intuitivní. Nemůžu říct, že mě něco konkrétního ovlivnilo, šlo hlavně o pocitovou věc a přirozený vývoj.

Můžeš stručně shrnout svou dosavadní hudební kariéru?
Po studiu na konzervatoři a Institutu pro umělecká studia v Ostravě jsem nastoupila do Filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně, kde jsem hrála celkem deset let. Do toho jsem už od studia na vysoké hrála deset let v cimbálové muzice Stanislava Gabriela a někdy v té době jsem potkala také Jirku Plocka, který velmi významně ovlivnil moji cestu. Shodou okolností je tomu letos také deset let, co jsme spolu začali hrát. V roce 2005 jsme za album Písňobraní získali Anděla. Hrála jsem také s kapelou Docuku, která pro mě byla zlomová tím, že jsem si poprvé musela koupit snímač na housle a dostala jsem se k žánru mimo folklór a vážnou hudbu. Teď už zhruba rok a půl jezdím sama s loopstation a v červnu letošního roku jsem vydala své první sólové CD. A kam to dál bude směřovat, to ví asi jen tam nahoře. (smích)

Před nedávnem jsi ukončila své angažmá ve zlínské filharmonii a odstěhovala se do Prahy. Proč?
Do Prahy jsem se v prvé řadě odstěhovala z osobních důvodů. Ale zároveň chci jako muzikantka vyzkoušet větší hudební svět, pokusit se prorazit ve výrazně větší konkurenci. Rozhodnutí opustit filharmonii ve mně zrálo dlouho – vážná hudba a hraní v orchestru je sice geniální záležitost, ale být pouze pokorným služebníkem vážné hudby není úplně jednoduchá věc a pokud to člověk dělá už dlouho, pocítí potřebu více samostatně tvořit. Svoboda v hraní je ale zase na druhou stranu vykoupená ohromnou nejistotou.

Na jednom z koncertů jsi zmiňovala, že k sólové tvorbě tě vlastně přivedl Jirka Plocek. Jak to tedy celé bylo?
Jirka mi hlavně ukázal, že folklór se nemusí dělat jen tradičním způsobem tak, jak jsem byla zvyklá na mém rodném Hradišťsku. Naučil mě dívat se na lidovou hudbu širším pohledem, inspirovat se ve světě, spojovat žánry a dělat to zároveň tak, abych samotné písni neublížila. Paradoxně mě pak přinutil dělat něco samotnou tím, že na mě neměl čas. Takže mi pomohl někam se dostat a něco se naučit, byl to takový můj starší a zkušenější parťák, a pak, ve chvíli, kdy neměl čas, jsem se musela postavit na vlastní nohy. Dneska spolu ale zase naštěstí občas hrajeme.

Při sólových koncertech využíváš loopstation, tedy elektronický smyčkovač. Bylo těžké se s ním naučit a vymyslet vhodné aranže? Nebylo tak těžké se s ním naučit, je to vlastně celé vcelku jednoduché a logické. Nejtěžší bylo s tím poprvé vystoupit na veřejnosti. To jsem byla hodně slušně vynervovaná. Smyčkovač je totiž pouze technická věc, která je až příliš dokonalá. Nerespektuje chyby, změny tempa ani špatné sešlápnutí. Dneska už ho beru jako svoji součást a oproti začátkům je to hračka.

Na tvorbu je loopstation úžasná věc. Housle jako melodický nástroj samy o sobě nedávají muzikantovi tolik možností jako třeba klavír, se smyčkovačem však může tvořit další a další smyčky, umazávat, zkoušet, co dobře zní dohromady. Dá se říct, že aranže vznikaly hlavně metodou pokus-omyl. Hrála jsem, zpívala a zkoušela tak dlouho, až mě to vždycky samotnou dojalo a věděla jsem, že tak to má být.

V průběhu letošního roku jsi celkem často vystupovala i jako členka formace MDŽ (Lucie Redlová, Beata Bocek a Jitka Šuranská), vnímáš ji jako plnohodnotnou kapelu, nebo jen prostě ráda s holkami jezdíš po koncertech?
Je to ukázka toho, že se silné osobnosti nemusí vzájemně utlačovat, ale naopak se mohou podporovat a vystupovat společně. Myslím, že vznikla skutečně dobrá věc a zatím máme samé pozitivní ohlasy. Není to kapela v pravém slova smyslu, která by pravidelně zkoušela a vytvářela aranže, je to spíše vždycky velmi příjemné setkání s rovnocennými partnerkami.

Jak se ti daří v dnešní tvrdé konkurenci najít uplatnění?
Já myslím, že sedět doma v rodné vísce nebo v městečku, jako je Zlín, kde má člověk určité zázemí, dokáže asi každý. Vydat se do světa a troufnout si opustit zónu bezpečí je věc druhá. Já jsem samozřejmě byla ze začátku úplně plná toho snu, že se budu živit sama a že budu svobodná, ale po dvou měsících tady to zatím bohužel stále není úplně ideální a není mi z toho úplně veselo. Myslím ale, že právě i to, že vše není dokonalé, mě velmi motivuje něco dělat. Díky bohu mám kde hrát, nejsem bez příjmu, a věřím, že ty správné příležitosti ve správný moment přijdou.

Je dnes vůbec možné se hudbou mimo hlavní proud plně uživit?
Možné to určitě je, ale myslím si, že člověk musí být skutečně velmi silná osobnost a musí být plně přesvědčený o své hudební cestě. Dobrým příkladem je pro mě třeba Iva Bittová – ona je skutečně velmi výjimečná osobnost a plně si stojí za tím, co dělá.

Kolik času věnuješ cvičení a přípravě nových skladeb, zbývá ti vůbec prostor dělat i něco jiného?
To je různé. Pokud cestuji a pak jamuji někde do rána, tak už asi ani není potřeba cvičit (smích). Když se do toho můžu fakt ponořit, tak hraju třeba i pět šest hodin za den a je to super, někdy ale opravdu čas nezbývá. Mám svého psa a teď nově přítele, který má syna, takže se o ně všechny starám, vařím, … Ráda si zajdu ven, na filmy a hlavně na koncerty nechat se inspirovat jinými muzikanty.

Máš nějaký velký sen, co se muziky týče?
Pro mě je tím snem stoprocentní finanční jistota s tím, že si budu moci plně stát za tím, co dělám. Že je to moje cesta, kterou cítím v srdci, a přitom se jí můžu naplno živit.

Letos jsem byla na festivalu v Německu, kde se setkali muzikanti z různých zemí, a společně jsme vytvořili program, který se skládal z písní těch zemí, ze kterých pocházíme. Celý ten program trval hodinu a půl a natáčel ho německý rozhlas. Do toho, že jsme připravovali program, se po večerech jamovalo a musím říct, že ten pocit si budu vždycky pamatovat. Mým snem je přispět k tomu, aby se takhle mohli muzikanti setkávat co nejvíc. Je to totiž ohromně velká věc, která sahá daleko za pouhou hudební rovinu. Je to velká osobní věc a možná trochu symbolické řešení problémů celého světa – lidi by spolu měli více mluvit, víc mezi sebou sdílet a možná by tady pak bylo o hodně líp.

Co vnímáš jako svůj největší úspěch?
Určitě svoje cédéčko – to, že je vůbec na světě, to, že se mi podařilo na něj sehnat peníze, i když to vypadalo, že je nikdy nemůžu sehnat, a že jsem si mohla dovolit jej natočit tak, abych si za ním mohla plně stát.

Kdy ses rozhodla své první sólové album natočit?
Úplně poprvé se asi ten vrtající červíček objevil po premiéře mého loopovacího projektu na Folkových Prázdninách v Náměšti nad Oslavou, kde za mnou přišel vydavatel Jaromír Kratochvíl z nakladatelství Indies Happy Trails a řekl mi, že kdykoliv bych tohle chtěla natočit, tak on to rád vydá. Pak jsme na to oba tak nějak zapomněli, ale po nějakém čase – zhruba ke konci roku 2012 – to celé ve mě začalo dostávat konkrétní podobu. Rozhodla jsem se, že nechci, aby to bylo pouze loopovací album, a že na něm budu chtít mít hosty, a někdy v lednu jsem začala shánět peníze. V únoru, i když peníze ještě vůbec nebyly, šlo hostující Trio Pacora do studia a pak se celou dobu až do května natáčelo a v červnu nakonec byla premiéra. Těch šest měsíců rozhodně nebylo jednoduchých, už jenom proto, že jsem to dělala poprvé a ze všeho jsem byla v Jiříkově vidění. Ale tím, že jsem se obklopila výbornými profesionály, bylo všechno nakonec mnohem snazší, než kdybych to měla celé zvládat sama.

Tvým nejvýraznějším hostem na desce je slovenská kapela Pacora trio, Stano Palúch ti zároveň dělal producenta. Věděla jsi už dopředu, že budeš chtít právě je? Bylo těžké je k angažmá získat?
To je zvláštní – já jsem o producentovi hodně přemýšlela. Před Stankem mě napadl jediný člověk – Jarda Svoboda z Trabandu a ten mi otevřeně řekl, že se jako producent necítí. Stanko byl hned druhý a on mi na producentování kývl. Já jsem pak najednou měla pocit, že je přece úplně od začátku jasné, že to nemůže být někdo jiný než Stanko a Pacora. Celé to pak proběhlo strašně rychle. Oni jsou tak dobří muzikanti, že neuvěřitelně rychle tvoří a učí se, takže to celé vznikalo víceméně za pochodu a já jsem jenom měla slzy v očích, co z mých písní dělají. (V dobrém slova smyslu!) Takže si pozvi do studia profíky a tvoje album bude jen a jen rozkvétat.

Křtila jsi v Praze, Brně a Zlíně, koncert se všemi hosty a zároveň ještě jeden opožděný křest však proběhl až na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou. Z jakého důvodu tomu tak bylo?
Pro mě jsou Folkovky místem, kde se inspiruji, kde se nabíjím pro další muzikantský rok a nebylo možné, aby tam to cédéčko nebylo odprezentováno a vysláno do světa. Je jen málo takových pořadatelů jako Michal Schmidt, kteří nám, začínajícím muzikantům, dají prostor, a zároveň uvolní finance na takový náročný projekt.

Kdy se můžeme těšit na další tvé CD?
Myslím, že chvilku nechám žít to současné a počkám, až přijde inspirace a vnitřní pocit, že přicházím zase s něčím novým, a že to dává smysl. Nechci produkovat alba jenom proto, že teď už vím jak.

Chtěla bys něco na závěr vzkázat čtenářům?
Choďme všichni ven, choďme na muziku, potkávejme se a sdílejme radost z hudby, protože to je prostě celé ohromně velké!

Děkuji Ti za rozhovor!

Matouš Vinš

Jsem fotograf, publicista a muzikant na volné noze. Momentálně žiji v Brně, ale často cestuji po celém světě a čerpám inspiraci. Krom reportáží a koncertů fotím hlavně zakázkové portréty a akty, spolupracuji s Českými drahami a v rámci volné tvorby se věnuji pouliční fotografii a moderní architektuře.