„Vydat se do světa a opustit zónu bezpečí“ – Jitka Šuranská

Jak ses stala muzikantkou? A co tě nakonec vedlo k rozhodnutí se hudbou živit?
Já myslím, že to celé bylo intuitivní. Nemůžu říct, že mě něco konkrétního ovlivnilo, šlo hlavně o pocitovou věc a přirozený vývoj.

10_s
Autor: Matouš Vinš

Můžeš stručně shrnout svou dosavadní hudební kariéru?
Po studiu na konzervatoři a Institutu pro umělecká studia v Ostravě jsem nastoupila do Filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně, kde jsem hrála celkem deset let. Do toho jsem už od studia na vysoké hrála deset let v cimbálové muzice Stanislava Gabriela a někdy v té době jsem potkala také Jirku Plocka, který velmi významně ovlivnil moji cestu. Shodou okolností je tomu letos také deset let, co jsme spolu začali hrát. V roce 2005 jsme za album Písňobraní získali Anděla. Hrála jsem také s kapelou Docuku, která pro mě byla zlomová tím, že jsem si poprvé musela koupit snímač na housle a dostala jsem se k žánru mimo folklór a vážnou hudbu. Teď už zhruba rok a půl jezdím sama s loopstation a v červnu letošního roku jsem vydala své první sólové CD. A kam to dál bude směřovat, to ví asi jen tam nahoře. (smích)

Před nedávnem jsi ukončila své angažmá ve zlínské filharmonii a odstěhovala se do Prahy. Proč?
Do Prahy jsem se v prvé řadě odstěhovala z osobních důvodů. Ale zároveň chci jako muzikantka vyzkoušet větší hudební svět, pokusit se prorazit ve výrazně větší konkurenci. Rozhodnutí opustit filharmonii ve mně zrálo dlouho – vážná hudba a hraní v orchestru je sice geniální záležitost, ale být pouze pokorným služebníkem vážné hudby není úplně jednoduchá věc a pokud to člověk dělá už dlouho, pocítí potřebu více samostatně tvořit. Svoboda v hraní je ale zase na druhou stranu vykoupená ohromnou nejistotou.

Na jednom z koncertů jsi zmiňovala, že k sólové tvorbě tě vlastně přivedl Jirka Plocek. Jak to tedy celé bylo?
Jirka mi hlavně ukázal, že folklór se nemusí dělat jen tradičním způsobem tak, jak jsem byla zvyklá na mém rodném Hradišťsku. Naučil mě dívat se na lidovou hudbu širším pohledem, inspirovat se ve světě, spojovat žánry a dělat to zároveň tak, abych samotné písni neublížila. Paradoxně mě pak přinutil dělat něco samotnou tím, že na mě neměl čas. Takže mi pomohl někam se dostat a něco se naučit, byl to takový můj starší a zkušenější parťák, a pak, ve chvíli, kdy neměl čas, jsem se musela postavit na vlastní nohy. Dneska spolu ale zase naštěstí občas hrajeme.

Při sólových koncertech využíváš loopstation, tedy elektronický smyčkovač. Bylo těžké se s ním naučit a vymyslet vhodné aranže? Nebylo tak těžké se s ním naučit, je to vlastně celé vcelku jednoduché a logické. Nejtěžší bylo s tím poprvé vystoupit na veřejnosti. To jsem byla hodně slušně vynervovaná. Smyčkovač je totiž pouze technická věc, která je až příliš dokonalá. Nerespektuje chyby, změny tempa ani špatné sešlápnutí. Dneska už ho beru jako svoji součást a oproti začátkům je to hračka.

Na tvorbu je loopstation úžasná věc. Housle jako melodický nástroj samy o sobě nedávají muzikantovi tolik možností jako třeba klavír, se smyčkovačem však může tvořit další a další smyčky, umazávat, zkoušet, co dobře zní dohromady. Dá se říct, že aranže vznikaly hlavně metodou pokus-omyl. Hrála jsem, zpívala a zkoušela tak dlouho, až mě to vždycky samotnou dojalo a věděla jsem, že tak to má být.

Autor: Matouš Vinš
Autor: Matouš Vinš

V průběhu letošního roku jsi celkem často vystupovala i jako členka formace MDŽ (Lucie Redlová, Beata Bocek a Jitka Šuranská), vnímáš ji jako plnohodnotnou kapelu, nebo jen prostě ráda s holkami jezdíš po koncertech?
Je to ukázka toho, že se silné osobnosti nemusí vzájemně utlačovat, ale naopak se mohou podporovat a vystupovat společně. Myslím, že vznikla skutečně dobrá věc a zatím máme samé pozitivní ohlasy. Není to kapela v pravém slova smyslu, která by pravidelně zkoušela a vytvářela aranže, je to spíše vždycky velmi příjemné setkání s rovnocennými partnerkami.

Jak se ti daří v dnešní tvrdé konkurenci najít uplatnění?
Já myslím, že sedět doma v rodné vísce nebo v městečku, jako je Zlín, kde má člověk určité zázemí, dokáže asi každý. Vydat se do světa a troufnout si opustit zónu bezpečí je věc druhá. Já jsem samozřejmě byla ze začátku úplně plná toho snu, že se budu živit sama a že budu svobodná, ale po dvou měsících tady to zatím bohužel stále není úplně ideální a není mi z toho úplně veselo. Myslím ale, že právě i to, že vše není dokonalé, mě velmi motivuje něco dělat. Díky bohu mám kde hrát, nejsem bez příjmu, a věřím, že ty správné příležitosti ve správný moment přijdou.

Je dnes vůbec možné se hudbou mimo hlavní proud plně uživit?
Možné to určitě je, ale myslím si, že člověk musí být skutečně velmi silná osobnost a musí být plně přesvědčený o své hudební cestě. Dobrým příkladem je pro mě třeba Iva Bittová – ona je skutečně velmi výjimečná osobnost a plně si stojí za tím, co dělá.

Kolik času věnuješ cvičení a přípravě nových skladeb, zbývá ti vůbec prostor dělat i něco jiného?
To je různé. Pokud cestuji a pak jamuji někde do rána, tak už asi ani není potřeba cvičit (smích). Když se do toho můžu fakt ponořit, tak hraju třeba i pět šest hodin za den a je to super, někdy ale opravdu čas nezbývá. Mám svého psa a teď nově přítele, který má syna, takže se o ně všechny starám, vařím, … Ráda si zajdu ven, na filmy a hlavně na koncerty nechat se inspirovat jinými muzikanty.

Máš nějaký velký sen, co se muziky týče?
Pro mě je tím snem stoprocentní finanční jistota s tím, že si budu moci plně stát za tím, co dělám. Že je to moje cesta, kterou cítím v srdci, a přitom se jí můžu naplno živit.

Letos jsem byla na festivalu v Německu, kde se setkali muzikanti z různých zemí, a společně jsme vytvořili program, který se skládal z písní těch zemí, ze kterých pocházíme. Celý ten program trval hodinu a půl a natáčel ho německý rozhlas. Do toho, že jsme připravovali program, se po večerech jamovalo a musím říct, že ten pocit si budu vždycky pamatovat. Mým snem je přispět k tomu, aby se takhle mohli muzikanti setkávat co nejvíc. Je to totiž ohromně velká věc, která sahá daleko za pouhou hudební rovinu. Je to velká osobní věc a možná trochu symbolické řešení problémů celého světa – lidi by spolu měli více mluvit, víc mezi sebou sdílet a možná by tady pak bylo o hodně líp.

26_s
Autor: Matouš Vinš

Co vnímáš jako svůj největší úspěch?
Určitě svoje cédéčko – to, že je vůbec na světě, to, že se mi podařilo na něj sehnat peníze, i když to vypadalo, že je nikdy nemůžu sehnat, a že jsem si mohla dovolit jej natočit tak, abych si za ním mohla plně stát.

Kdy ses rozhodla své první sólové album natočit?
Úplně poprvé se asi ten vrtající červíček objevil po premiéře mého loopovacího projektu na Folkových Prázdninách v Náměšti nad Oslavou, kde za mnou přišel vydavatel Jaromír Kratochvíl z nakladatelství Indies Happy Trails a řekl mi, že kdykoliv bych tohle chtěla natočit, tak on to rád vydá. Pak jsme na to oba tak nějak zapomněli, ale po nějakém čase – zhruba ke konci roku 2012 – to celé ve mě začalo dostávat konkrétní podobu. Rozhodla jsem se, že nechci, aby to bylo pouze loopovací album, a že na něm budu chtít mít hosty, a někdy v lednu jsem začala shánět peníze. V únoru, i když peníze ještě vůbec nebyly, šlo hostující Trio Pacora do studia a pak se celou dobu až do května natáčelo a v červnu nakonec byla premiéra. Těch šest měsíců rozhodně nebylo jednoduchých, už jenom proto, že jsem to dělala poprvé a ze všeho jsem byla v Jiříkově vidění. Ale tím, že jsem se obklopila výbornými profesionály, bylo všechno nakonec mnohem snazší, než kdybych to měla celé zvládat sama.

Tvým nejvýraznějším hostem na desce je slovenská kapela Pacora trio, Stano Palúch ti zároveň dělal producenta. Věděla jsi už dopředu, že budeš chtít právě je? Bylo těžké je k angažmá získat?
To je zvláštní – já jsem o producentovi hodně přemýšlela. Před Stankem mě napadl jediný člověk – Jarda Svoboda z Trabandu a ten mi otevřeně řekl, že se jako producent necítí. Stanko byl hned druhý a on mi na producentování kývl. Já jsem pak najednou měla pocit, že je přece úplně od začátku jasné, že to nemůže být někdo jiný než Stanko a Pacora. Celé to pak proběhlo strašně rychle. Oni jsou tak dobří muzikanti, že neuvěřitelně rychle tvoří a učí se, takže to celé vznikalo víceméně za pochodu a já jsem jenom měla slzy v očích, co z mých písní dělají. (V dobrém slova smyslu!) Takže si pozvi do studia profíky a tvoje album bude jen a jen rozkvétat.

41
Autor: Matouš Vinš

Křtila jsi v Praze, Brně a Zlíně, koncert se všemi hosty a zároveň ještě jeden opožděný křest však proběhl až na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou. Z jakého důvodu tomu tak bylo?
Pro mě jsou Folkovky místem, kde se inspiruji, kde se nabíjím pro další muzikantský rok a nebylo možné, aby tam to cédéčko nebylo odprezentováno a vysláno do světa. Je jen málo takových pořadatelů jako Michal Schmidt, kteří nám, začínajícím muzikantům, dají prostor, a zároveň uvolní finance na takový náročný projekt.

Kdy se můžeme těšit na další tvé CD?
Myslím, že chvilku nechám žít to současné a počkám, až přijde inspirace a vnitřní pocit, že přicházím zase s něčím novým, a že to dává smysl. Nechci produkovat alba jenom proto, že teď už vím jak.

Chtěla bys něco na závěr vzkázat čtenářům?
Choďme všichni ven, choďme na muziku, potkávejme se a sdílejme radost z hudby, protože to je prostě celé ohromně velké!

Děkuji Ti za rozhovor!

60
Autor: Matouš Vinš
55
Autor: Matouš Vinš

 

Rate this post

Více z LaCultury...

  • Šli byste do muzea českého filmu?29. listopadu, 2014 Šli byste do muzea českého filmu? Od chvíle, kdy zděšení návštěvníci kavárny prchali před projíždějící lokomotivou v prvním promítaném filmu bratří Lumiérových, uplynulo mnoho let. Od té doby si svět film zamiloval a […]
  • Křehký muzikál Pokrevní bratři8. června, 2012 Křehký muzikál Pokrevní bratři Městské divadlo Brno po delší době zase vyprodukovalo muzikál, který stojí za zhlédnutí a potvrdil pravidlo, že když máte dobrého režiséra, máte i dobrou hru. Pod tímto pořekadlem a […]
  • Doktor z Varšavy25. ledna, 2022 Doktor z Varšavy „Svět nemůže zůstat takový, jaký je. Musíme ho udělat lepším.“ - str. 345 - Treblinka… Tak lahodné slovo, a přesto po jeho vyslovení zůstává člověku hořkost v ústech. Treblinka byl […]
  • ANIFEST – Mezinárodní festival animovaných filmů11. května, 2009 ANIFEST – Mezinárodní festival animovaných filmů Mottem letošního Festivalu animovaných filmů se stala „svoboda animace“ , tj. tvůrčí svoboda v umělecké oblasti i možnost vyjádřit svůj názor ke společenským problémům. Anebo jak říká […]
  • Největší borci v Ostravě? Janáčkova filharmonie! 25. dubna, 2013 Největší borci v Ostravě? Janáčkova filharmonie! Před lety se Ostrava ucházela o status evropského města kultury. Prohrála jen těsně. Přitom se v ní zrodila nejedna hvězda české hudební scény, před kterou je třeba hluboce smeknout. […]
  • 1913 – mozaika malých příběhů velkých jmen 20. července, 2013 1913 – mozaika malých příběhů velkých jmen Za sto let se svět neskutečně změnil. Jak by ne, když se rok 1913 stal v tolika věcech zlomovým. Je vyhlášena nezávislost Tibetu. Igor Stravinskij uvádí balet, dílo století, které však […]
  • Batman: Země jedna 6. července, 2014 Batman: Země jedna Gotham. Velkoměsto ovládané mocichtivými a zkorumpovanými politiky v čele s arcikriminálníkem starostou Cobblepotem má přece šanci na změnu - Thomase Wayna, potomek budovatelů města. Z […]
  • Podzim zalitý slunečním svitem22. října, 2010 Podzim zalitý slunečním svitem Po čtrnáctidenní pauze, kterou Sunshine věnovali 'kapelovému soustředění' mimo civilizaci v Krušných Horách s cílem položit základy nové desky, která by měla vyjít na začátku dubna […]
  • 3. srpna, 2018 Ztracení se v Ztracených Baví vás knihy pro vybrané? Baví vás kombinace Matrixu a psychologie? Baví vás ztratit se v knize jako v podzemí? Potom čtěte dál o knize Ztracení od Henrika Fexeuse.  Tato kniha je […]
  • Kateřina Kněžíková nominována na světovou cenu7. února, 2022 Kateřina Kněžíková nominována na světovou cenu Sopranistce Kateřině Kněžíkové se splnil sen. Se svým debutovým albem Phidylé, které nahrála s Janáčkovou filharmonií Ostrava a s dirigentem Robertem Jindrou, slaví mezinárodní úspěchy od […]
  • Estetické myslenie alebo anestetika a obrana proti nej13. února, 2013 Estetické myslenie alebo anestetika a obrana proti nej Postmoderna ako epocha pluralít sa snaží vrátiť k zmyslom a vnímaniu ako takému, cez štruktúru samotných estetických fenoménov ako objektov zmyslového pozorovania, ako tematizáciu vnemov […]
  • Jarní nadílka z hudební sféry6. května, 2011 Jarní nadílka z hudební sféry Dalo by se říct, že hudby není nikdy dost. Interpreti ostatně smýšlejí stejně, a tak nás s radostí zásobují svými novinkami, ať už z čiré lásky ke svému povolání a hudbě jako takové, nebo […]

Jsem fotograf, publicista a muzikant na volné noze. Momentálně žiji v Brně, ale často cestuji po celém světě a čerpám inspiraci. Krom reportáží a koncertů fotím hlavně zakázkové portréty a akty, spolupracuji s Českými drahami a v rámci volné tvorby se věnuji pouliční fotografii a moderní architektuře.