Hodnocení: bídaucházejícíjde topěknévynikající
Loading...

Poklusem Klus …

Těšíš se na dnešní koncert?

No já jsem vždycky před koncertem takový nevím, ono se vždycky rozhodne po té druhé písničce, jestli se těším nebo ne.

Býváš nervózní?

Je to jiné než před představením v divadle. Já jakoby hodně řeším to, že mám v sobě nutkání odevzdat se na tom jevišti, protože lidé si zaplatili vstup a něco očekávají. Není to tréma, ale spíš taková zodpovědnost vůči tomu, aby ten večer dopadnul dobře, protože já kdybych si koupil lístky na Kluse před měsícem a teď bych si říkal jo dneska tam jdu a pak přišel Klus a byl jako: „Dobrý večer“ a přišel tam vo holi. (smích)

Tomáš Klus, autor: Lucie Steffková

Tomáš Klus, autor: Lucie Steffková

Takže hůl necháš v zákulisí?

No to já s ní přijdu, bez ní se moc nemůžu hejbat. (smích) Většinou teda v půlce koncertu už tančím, proto se ten kotník hojí hůř než normálně.

Co se ti vlastně přihodilo?

Byl jsem na procházce a nešťastně šlápnul na kámen.

Vydal jsi svou druhou desku „Hlavní uzávěr splínu“ proč takový celkem depresivní název?

Připadá ti depresivní? Hm, mě neee. (smích) Víš já nerozumím vlastně moc slovu deprese a  proto jakoby užívám spíš splín. Mě to nepřijde depresivní z toho důvodu, že mi to přijde spíš hravý, že dramaturgickým cílem té desky je to, aby člověk dokázal nějakým způsobem prostřednictvím hudby a textu manipulovat s tím uzávěrem splínu. Aby tam našel písně, které ho povzbudí anebo, protože každý jsme trošku jakoby duševní masochista a rádi si užíváme takové ty svoje jako depky, že si pouštíme ty smutné pomalé písničky a říkáme si jak ten život je těžký a vždycky po téhleté písničce následuje písnička pozitivní a tak. (smích)

Tvé texty jsou hodně zaměřeny na lásku, někdy nešťastnou, někdy vzdálenou. Čerpáš z vlastního života?

Ano. A to nejenom v těch milostných písních. Jsem totiž velkým fanouškem lásky a rád lásku dávám. Hrozně moc se chci dopracovat k tomu, abych dokázal psát i o jiných věcech. Právě na té druhé desce k tomu nějakým způsobem dospívám, ale prostě jsem ještě mladej, láska je furt stěžejním tématem, protože to je nejsnažší. Nejsnažší z toho důvodu, že člověk chce oslovit více lidí a láska je jakoby hrozně globální téma. Obecný je strašně degradující slovo, prostě každý se v ní najde. Tu lásku prožil každý ať už nešťastnou, šťastnou, jakoukoli a když chceš napsat písničku o něčem jiném tak je hrozně těžké najít to téma, tak aby v tom něco ti lidé našli, poněvadž řešit si skrze písně čistě své vlastní problémy, tak to si ty písničky budu raději hrát sám doma  než abych s nimi chodil na veřejnost.

Vznikají doma o samotě s kytarou nebo tvrdou prací s textařem nebo tvým sparing partnerem Jiřím Kučerovským?

Noo já vždycky já! Ten postup je takový. Mě vždycky nejdřív napadne melodie, nějaká lehká. Nemám složité melodie poněvadž nejsem muzikant, takže vždy musím mít po ruce kytaru bez toho nedokážu tzv. pracovat a je zásadně jedno kde, ale nejraději mám letní posezení někde na zahradě či v lese.

V textech se objevují jména Marie, Markétka, Lenka… a další. Skrývají se za těmito jmény i konkrétní osoby?

Ehm … Ano! Ale za Marií ne. Jasně je to oslovení jisté dámy, ale jakoby je ta píseň sama o sobě spíš symbolem, pojmenováním čehosi co já chci sdělit dívkám obecně a mě zarazilo to jak lidé přijali tu píseň čistě pozitivně jako, že je to teda optimistická píseň, ale já si myslím, že zrovna Marie je jedna z nejsmutnějších písní, které jsem kdy napsal.

Co říkáš na to, že tě hodně lidí přirovnává ke Karlu Krylovi?

Jéé to je strašně svazující a je to nezasloužené! Myslím si, že pokud bych si někdy mohl zasloužit takové přirovnání jakože podívejte se tenhle kluk jde ve stopách tohoto krále, tak by to byl schopen příjmout třeba až za dvacet let kariéry, kdybych opravdu už byl sám v sobě aspoň trochu přesvědčen, že jsem si to zasloužil a že jsem něco dokázal. Teď je to jenom taková mediální bublinka spíš.

Tvoje koncertní „tkanička“, jak jsi se již zmínil při jednom rozhovoru, je celkem velkou tkaničkou. Vystupuješ rád v menších klubech nebo na velkých pódiích?

Otevřené prostory na pódiích se dělí na dvě skupiny a to buď to festivalový a nebo takové ty slavnostní města. Já mám hrozně rád hraní na festivalech, to mě baví z toho důvodu, že tam má člověk šanci oslovit i lidi, kteří by na něj nikdy jinak nepřišli a ta nálada je tam taky jiná. Ale osobně mám hrozně rád právě ty kluby, druhu Templ a podobný věci, malý intimní prostředí ve kterým člověk dokáže dojít k tomu dialogu s publikem, který je pro mě zásadní.

Na scéně působíš velice otevřeně a úsměv na rtech se u tebe nemusí hledat. Kde bereš tu energii?

No to jsou ti lidi, mě hrozně baví to, že i mě si našlo publikum, které je připraveno k tomu, jdeme na Kluse on sice má depresivní písně, jak jste to nazvaly vy, ale nebudeme tam depkařit, pojďme se radovat z toho, že se dneska můžeme vidět. Hrozně mě baví vnímat jak ta energie jakoby pulzuje mezi jevištěm a publikem. Nikdy bych se nechtěl dostat do té pozice toho, že lidé by chodili na mě, protože aby to bylo stejný, já přijedu za lidma a oni na mě a bude to padesát na padesát, ten koncert bude náš společný. Tam já beru tu energii, protože mě hrozně baví jakoby předvádět se, ale nepředvádět se na úkor někoho. Chci aby se předváděli i ti lidi a společně budeme dělat věci, které bychom si normálně nikdy nedovolili. Vždycky vlastně už po třetí písničce většinou poznám podle reakce publika, jestli ten koncert bude dobrý nebo špatný.

Tomáš Klus v Templu, autor: Lucie Steffková

Tomáš Klus v Templu, autor: Lucie Steffková

Co ty a dívky?

Mám je velmi rád. Já jsem fascinován, poněvadž mě zajímá, baví jejich komplikovanost, ale co se lásky k dívkám týká tak jsem zatím především platonickým milovníkem. Pokud jsem uchvácen dívkou tak jí to většinou neřeknu, protože rád uchovávám tu čistotu toho vztahu mezi námi. Platonická láska člověka dokáže obohatit mnohem víc než moment kdy dojde třeba i k nějakým fyzickým kontaktům. Jako je to super, já vůbec nejsem příznivec asketismu, ale baví mě spíš jakoby vztahy s určitým napětím, že třeba ta platonická láska může být z obou stran, ale když je tam něco nevyřčeno tak je to strašně nabíjející.

Nejdříve plavání, atletika a pak rovnou moderní pětiboj. Proč tak nadaný sportovec s tím praštil a dal se na dráhu „šoubyznysu“?

Já si nemyslím, že jsem byl někdy nadaný sportovec. Vždycky jsem byl svými trenéry označován spíš za srdcaře tzv. a mám to dodnes a myslím si, že to pomáhá i v tom „šoubyznysu“. (smích)

Jsem soutěživý typ a moment kdy jsem zjistil, že čím víc jsem trénoval tím lepší jsem byl, tak tím víc jsem trénoval. Nikdy jsem nebyl nějak zásadně talentovaný. V momentě kdy už jsem dělal pětiboj jsem trénoval osm hodin denně. Prostě kdybych měl talent tak v tu chvíli bych byl snad mistr světa amuleta na fleku. (smích) Mě spíš baví překonávání nějakých hranic ať už fyzických nebo i těch duševních. Třeba teď jsem začal dělat ke škole, kterou dělám, kurz filosofie, základy filosofie, protože si říkám ty jo, pokud mě lidi poslouchají a chtějí slyšet moje názory tak já musím hledat, hledat nové zdroje, nová slova. Tak jsem začal teď trochu trénovat palici, poněvadž třeba na střední škole jsem právě spíš trénoval tělo a teď tělo kyne a hlava bolí. (smích)

A jak všechny ty své aktivity stíháš?

No to je blbý no. Jakoby nemám teďkom bohužel čas na nic a hrozně mě to mrzí a je strašně těžký vysvětlit to třeba kamarádům, že na ně měsíc nemám čas, ale je to naprostá pravda. Jsem většinou od osmi do dvou ve škole pak na koncert a mezitím jsou prostě různé promo aktivity jako jsou televize, rozhovory, rádia a tydle ty srandy a cesta ta většinou zabere taky dost času, takže když spím tak většinou spím v autě, pokud neřídím, a někdy i když řídím. (smích) Takže toho času je málo, ale já si myslím, že teď jsem v tom věku, že si to můžu dovolit, že teď je čas pracovat a pak z toho těžit.

Opravdu je důležité teď v tvém věku tak hodně pracovat?

No teďka je nejsnazší období toho osobního rozvoje, teď to tělo je jakoby ještě relativně mladé a je schopno přijímat jak informace tak vůbec zvládat tu rychlost života, který mám, toho shonu okolo a až mi bude o deset let víc tak budu rád, že jsem makal teď a že jsem se vzdělával a že jsem dělal tydle ty věci a z toho budu moc čerpat. Teď si jakoby dělám hromadu písku a za deset let z toho písku budu stavět bábovičky.

Život je krátký a já se toho snažím najít co nejvíce, proto jsem přestal i s tím sportem. Přesvědčil jsem se, že tam už jsem žil dost dlouho, tím pohledem toho sportmana, pojďme zkusit něco nového a třeba za těch deset let mě bude bavit stavět barák a otevřu si stavební firmu anebo budu řadový zedník kdo ví. (smích)

Myslíš si, že by si měl čas na přítelkyni při takovém nabitém životě?

Myslím si, že by to chtělo velkou toleranci, ale já zároveň hrozně potřebuju vždycky pochovat. (smích) Víš jako takový ten přístav, ale zároveň potřebuju silnou osobnost, potřebuju člověka, který mi řekne, Klusi choval ses dneska jako blbec. Víš hlavně nenajít člověka, který bude ke mně nějakým způsobem vzhlížet, to bych se zase zbláznil a já jsem rád za to, že mám kamarády, kteří to nedělají, kteří mi právě řeknou: „Klusi, co to bylo dneska.“ (smích)

Tomáš Klus, autor: Lucie Steffková

Tomáš Klus, autor: Lucie Steffková

Jak to vypadá v této době s tvojí divadelní činností? Šla do pozadí, nebo jsi jí zůstal stále věrný?

Vůbec ne, tak já tím, že ta škola je relativně náročná na docházku, tak já to divadlo mám každý den na talíři a jsem za to rád ačkoli třeba nesouhlasím s některými věcmi, které se na té škole dějou a to je fuk do toho bych se nezabředával. Divadlo jako takové mě prostě uhranulo, nikdy jsem o tom ani neuvažoval, že bych šel na DAMU a nikdy jsem si nedokázal představit, že bych byl herec natož vystudovaný herec. Je fakt, že ty čtyři roky na té škole ze mě udělaly velkého fandu divadla, protože dává strašný prostor pro osobní fantazii a jednak pro odpočinek od sebe sama. To je super.

Každý herec má nějakou svou vysněnou roli. Někdo chce hrát třeba blázna, schizofrenika, máš něco takového?

Já asi nemám. Kdysi jsem někde řekl, když jsme dělali představení Othella a já jsem tam hrál Jaga, to mě hrozně bavilo. Říká to strašně hodně herců, že ten Jago je vděčná role z toho důvodu, že tam můžeš být hodně zlá a čím horší budeš, tím lepší budeš. Mě baví spíše netradiční činohra, autorské divadlo jako aktuální věci, to třeba hrozně postrádám. Myslím, že doba zase dospěla do období, které by si zasloužilo najít někoho jako Horníčka nebo Wericha, někoho kdo bude schopný aktuálně ze dne na den … prostě nějaký politik něco podělá a druhý den přijde do divadla a tam bude herec, který si to bude dávat v rámci toho představení.

To by bylo opravdu hodně témat.

No právě, to by bylo super. Lidi by to bavilo. (smích)

Co říkáš na Ostravu?

Krásný město. (smích)

Přijde ti kulturně vyžitá?

Já myslím, že se to zlepšuje rok od roku. Hlavně Ostrava je majitelem dle mého nejlepšího festivalu v republice. Prostě pro mě colours je fakt největší mazec, největší kulturní vyžití, co si nenechávám ujít. Divadlo máte taky skvělý, třeba Bezruči jsou podle mě geniální seskupení. Jezdí i do Prahy a to já zbožňuju, to se mě hrozně líbí.

Co ty a Vánoce? Máš už nakoupené dárky při tom shonu?

Bohužel asi budu kupovat dárky až 23. večer, poněvadž do té doby mám práci. Anebo budu vyrábět cestou vlakem domů z Prahy do Třince, budu vyrábět nějaký panenky třeba nebo něco takovýho. (smích)

Hraješ na kytaru u stromečku, jíš kapra?

No to jooo. Já teda kapra moc nemusím. Nemusím totiž moc ryby, ale vždycky jeden řízek s bramborovým salátem dám. Miluju bramborový salát to jako dám třeba i pět kilo. (smích)

Během rozhovoru za našimi zády probíhala zkouška brněnské kapely Tibet, která nehrála v Templu poprvé. Ačkoli většina publika kapelu znala jen z doslechu, jejich vystoupení bylo odměněno bouřlivým potleskem, po kterém nastal očekávaný příchod pana K a jeho sparing partnera Jiřího Kučerovského. Koncert byl opravdu skvělý. Tomáš to i přes své zranění rozjel, lidé pískali, vřískali, ječeli a rozhodně každou píseň s Tomášem zpívali. Atmosféra byla na bodu varu a milým překvapením bylo vystoupení Davida. Chlapce, který vyhrál soutěž a mohl si tak zazpívat se svým oblíbencem.

Tento rozhovor by těžko vznikal bez pomoci Nely Chamrádové, která se díky Bohu nezklamala a zůstala nadále věrnou Tomášovou fanynkou.

Touto cestou chci poděkovat i Tomášovi Klusovi, kterému bych popřála do dalších let hlavně zdravíčko, méně nebezpečných procházek a především hodně úspěchů s kytarou v ruce před svými fanoušky a samozřejmě na prknech, co znamenají svět.

Lucie Steffková

Již pár měsíců se řadím mezi studenty Ekonomické Žurnalistiky na VŠB. Patřím mezi lidi, kteří se neustále smějí a snaží se vykouzlit úsměv i na jinak zabručených tváří. Miluju sport, upřímnost a nejvíce své přátele, bez kterých si život nedokážu představit. Tak to jsem já pánové a dámy, bez obalu, přesně taková, maková.

More Posts