17. listopad 1989 – jak to bylo. Ví to vůbec někdo?

V polovině 80. let nastalo ve východním bloku uvolnění, způsobené poměry v tehdejším SSSR. V roce 1985 byl po smrti Brežněva a jeho krátkodobých nástupců Andropova a Černěnka zvolen generálním tajemníkem ÚV KSSS Michail Gorbačov. Na tehdejší poměry v SSSR to byl politik nevídaně „západního“ střihu, který uměl anglicky a dokázal se bavit spatra s lidmi kolem sebe. Ve srovnání se strnulými aparátčíky, jako byl třeba Brežněv, něco naprosto nevídaného. Gorbačov se pokusil o reformu komunistické strany a ekonomického systému SSSR pod hesly perestrojka (přestavba) a glasnosť (otevřenost). Tím se začaly poměry v SSSR uvolňovat – mizela cenzura, byly povoleny některé formy soukromého vlastnictví.

Předehra
To vše mělo vliv na sovětské satelitní země včetně naší. Bohužel, naše strana a vláda patřily spolu s vládami NDR a Rumunska k těm nejrigidnějším a nějaké uvolňování jim nedělalo žádnou radost. Vládní činitelé jen papouškovali, co slyšeli od Gorbačova, ale to bylo vše. Přesto se v té době u nás pomalu začínalo psát o do té doby zakázaných hudebnících, jako třeba Plastic People of the Universe, jejichž tehdejší nástupci – Půlnoc – dokonce veřejně vystupovali od roku 1988.

U příležitosti Dne lidských práv byla uspořádána 10. prosince 1988 v Praze na Škroupově nám. první (a do pádu komunistů i poslední) úředně povolená manifestace nezávislých iniciativ. O její povolení se zasloužil francouzský prezident François Mitterrand, který byl v té době na oficiální návštěvě ČSSR. Vymínil si, že během jeho návštěvy nebude zdejší opozice pronásledována. Také se pak sešel s předními českými disidenty. Více zde. Bohužel to byla jen výjimka a další demonstrace byly potlačovány jako dřív.

Rok 1989 začal v lednu tzv. Palachovým týdnem – nepovolenými protirežimními demonstracemi a uctěním památky Jana Palacha. První tři dny byly demonstrace brutálně potlačovány (pendreky, vodní děla), další dva dny dostala policie rozkaz nezasahovat a demonstrace tak proběhly pokojně. Mohu potvrdit, byl jsem tam poslední tři dny, takže jsem jednou viděl i ten policejní zásah, naštěstí jsem byl dost daleko od bojové linie.
Další protirežimní demonstrace proběhly na Václavském náměstí ještě v květnu, srpnu a v říjnu a byly rozháněny, jak bylo v té době zvykem.

Hroucení režimů
V červnových volbách roku 1989 vyhráli v Polsku kandidáti nezávislého odborového hnutí Solidarita všechna místa v parlamentu, o která se mohli ucházet a obsadili tak v Sejmu 35 % křesel a v Senátu 99 mandátů. Solidaritě také připadlo místo premiéra, kterým se stal novinář a politik, Tadeusz Mazowiecki. To nastartovalo dominový efekt pád komunistických vlád v Maďarsku, Rumunsku, Východním Německu a konečně i u nás. Po pádu Berlínské zdi už jsem začínal být nervózní, protože u nás pořád chyběl nějaký spouštěcí mechanismus, kterým se nakonec stala povolená demonstrace studentů k 17. listopadu – Mezinárodnímu dni studentstva.

Jak to bylo u nás, v ČSSR
Zde bych posloužil osobními vzpomínkami. Na demonstraci 17.11. jsem nebyl, protože jsem už dávno nebyl studentem a ani se mi nechtělo být na něčem, co organizuje SSM, ve kterém jsem nebyl. Ale poslouchal jsem na Hlasu Ameriky zprávy z jejího průběhu v práci při odpolední směně. Vše nejdřív probíhalo tak nějak očekávatelně. V jednu chvíli ale začaly být zprávy častější, mluvilo se o obrněných transportérech a o mrtvém člověku. Začalo mi být jasné, že to nebyla běžná demonstrace a že se asi bude něco dít. Konečně. U našich socialistických sousedů už totiž byli všichni dál.

Během víkendu se zdánlivě nic nedělo, ale to jen podle oficiálních médií. Formovalo se Občanské Fórum a aktivizovali se studenti a herci v divadlech.
V pondělí jsme se v práci s kolegy v IT podělili o dojmy.  Jeden byl v pátek na Národní třídě a vyprávěl o tom, jak to tam vypadalo. Vyvázl se šrámem od pendreku na zádech. Ten den také vyšly první pravdivé zprávy o stavu věcí v oficiálním médiu – v deníku Svobodné Slovo. Ostatní média zatím buď mlčela, nebo mlžila.

Nevím už, odkud ta informace byla, nebo jestli to bylo spontánní, ale věděli jsme, že v pondělí odpoledne se půjde demonstrovat na Václavák. Vyrobili jsme si transparent „Svobodné volby“ a vyrazili jsme pěšky z Karlína asi ve čtyři odpoledne. Václavák se během večera zaplnil a někdy po 18. hodině se dav za provolávání hesel pohnul směrem k Můstku a na nábřeží. Cestou po Národní třídě jsme mávali hercům z Národního divadla, kteří průvod sledovali. U kavárny Slavie jsme zahnuli doprava na nábřeží. Došli jsme až k Mánesovu mostu, kde jsme chtěli přejít směrem na Hrad, ale dav tam zastavila policie. Žádný střet se nekonal, nikomu se v deseti pod nulou nechtělo na mostě potýkat s policií, navíc třeba i s ledovou vodou pod mostem…

Chodili jsme na Václavák i další dny až do pátku. V pracovní době jsme na sálovém počítači tiskli materiály studentům a všem, kteří se snažili šířit revoluci mimo Prahu. Vedení střediska sice nejdřív bylo silně proti (do té doby byly za takové jednání vysoké tresty), ale pak pochopili, že už se nemají čeho bát.

Od úterý už byl v provozu balkon Melantrichu, kde vystupovala spousta osobností, které jsme do té doby nesměli vidět: Václav Havel, Jiří Hanzelka, Jiří Černý, Marta Kubišová, Karel Kryl. Akce moderoval kněz Václav Malý. Z písní došlo na modlitbu pro Martu a také v médiích probíraný duet Karla Kryla s Karlem Gottem, kteří zpívali československou státní hymnu. V tu chvíli Gott nikomu příliš nevadil, lidé byli pozitivně naladění a byli rádi, že už je nikdo nerozhání. Sice ještě nebylo nic jisté, byly obavy z toho, že na nás pošlou tanky a lidové milice (opravdu byla tato možnost v armádním velení zvažována), ale nakonec v tomto zvítězil zdravý rozum a masakr se nekonal. Každá demonstrace se pak v klidu rozešla, všichni šli buď domů, nebo do automatu Koruna na párek a pivo. V pátek už jsem si z toho dělal legraci, že je to takový český způsob revoluce.

Problém byl ale v tom, že jediná média, která pravdivě informovala o dění v Praze bylo Svobodné Slovo, Lidová Demokracie a později i Mladá Fronta. Československá televize začala aspoň s nesmělým vysíláním vstupů a cenzurovaných záznamů z demonstrací ve středu, 22. listopadu, a to na nátlak zaměstnanců. Po demisi vedení KSČ v pátek, 24. listopadu už proběhly přímé necenzurované přenosy z Letné v sobotu a v neděli.

Na Letné bylo podle odhadů 750 tisíc lidí, na tribuně se také objevil Jaroslav Hutka, který se právě vrátil z exilu. V té chvíli už začínalo být jasné, že se situace nedá zvrátit zpět. Letnou jsem sledoval v televizi, protože manželka se tam chtěla také podívat a zažít tu atmosféru. A někdo musel být doma s dětmi.

Sestavení první porevoluční vlády (na druhý pokus) a volba Václava Havla prezidentem se pak staly signály a potvrzením tehdejších změn. Pamatuji si, jak nám volali známí z emigrace v Rakousku, že zatím se báli, ale když už je Havel prezidentem, tak teda přijedou. Hned v květnu opravdu i s dětmi přijeli. A nejen oni, ale i jejich rodiče z USA. Bylo to moc krásné shledání. Dvacet let jsme si jen psali…

Byla to tehdy úžasná euforie, moci svobodně vidět a slyšet lidi, jako Hutka, Kryl, Pavel Tigrid a mnoho dalších. Pamatuji se, že asi rok jsem stíhal číst všechny noviny a časopisy, které vycházely, zejména ty nové – Studentské, Listy, Reflex, Respekt, Rock & Pop i jiné, dnes už dávno zapomenuté.
Ten nástup svobody považuji po narození mých dětí za to nejlepší, co jsem kdy zažil. A ta úleva, že budu moci své děti (tenkrát 4 a 7 let) vychovávat bez volby mezi nutností lhát, nebo se stát disidentem.

Svobodu si užívám stále, dnes hlavně při cestování, nebo vyhledávání informací o čemkoliv. Ne, nikdy by mě nenapadlo, že „za komunistů bylo líp“. Konspirační teorie se po pětadvaceti letech při ztrátě paměti části národa dobře prezentují, ale takových si může vymyslet kdo chce kolik chce. To je rub dnešní svobody. Ale zaplať pán Bůh za ni.  Nechci už žít v kleci, s centrálním přídělem hmotných i nehmotných statků a informací. Nechci žádné „jistoty“. Jediná skutečná jistota je totiž smrt.

Petr Vít

Jsem nyní nepracující důchodce, užívající si zbytku života, příležitostný webmaster, profesí správce IT, duší hudebník. Co mám rád, možná poznáte z mých recenzí...