Cesta z ghetta je trnitá

Když jsem v mládí přičichl k punku, některé texty hudebních kapel popisujících policisty jako nacisty, kteří po šichtě svléknou uniformu a nazují kanady, mi přišly kapku přehnané. Kniha Patrika Bangy ovšem ukazuje, že právě písničky okrajových skupin byly zoufalým výkřikem popisujícím skutečnou realitu nejchudších, pro které ochrana právního státu neplatila a mnohdy stále ještě neplatí.

Banga ukazuje, že slovo diskriminace, které se pro část české společnosti stalo rudým hadrem, je v porovnání s tím, co se dělo, ještě eufemismus. Bezdůvodné zatýkání, bití, mučení a ponižování Romů na policejních služebnách, segregace ve školách či znepřístupnění kariérního růstu každodenní život Romů nikterak neodlišoval od každodennosti bolševické diktatury, takže je pochopitelné, že pro velkou část sociálně vyloučených nepředstavoval listopad 1989 žádnou sociální ani politickou změnu. Havel byl v romské komunitě vnímán přinejmenším rozpačitě.

Banga popisuje svůj přístup k této realitě zajímavým způsobem. Syrovým a bezskrupulózním stylem líčí svůj v podstatě permanentní boj se systémem, v němž se mu podařilo prosadit zejména kombinací vlastních individuálních předpokladů (čtenářská gramotnost, zručnost, hudební talent, houževnatnost) a souhrou náhod (známosti v parlamentu, vystoupení v televizi…). I tak ale kniha i přes gradaci v podobě angažmá v jugoslávském uprchlickém táboře neopouští hořkost a zmar; v očekávané solidaritě selhává nejen česká společnost, ale i hrabivé neziskovky, romská komunita či humanitární organizace.

Skutečná cesta ven si nehraje na neutralitu a vyváženost; Banga v ní oprávněně ventiluje svůj vztek na ty, kteří mu způsobili bezpráví, aniž by existovala nějaká reálná možnost, jak jej odčinit. Text tak dobře slouží jako určité zrcadlo, černé svědomí polistopadové společnosti. Rasistické vraždy, od nichž česká společnost odvracela zrak, davy nazi skinheadů, kteří zabíjeli Romy a cizince a právní řád to vnímal jako výtržnictví.

Řešení, které Banga nastiňuje, je však ryze individuální, nikoli systémové. Domnívá se, že více studujících Romů může být vzorem těm ostatním. To bezpochyby ano, ale systémové záležitosti jako obchod s chudobou, gentrifikace a umělé vytváření vyloučených ghett zůstávají a větší počet Romů na vysoké škole to nemůže změnit. Síla knihy je tedy zejména v autentičnosti svědectví o věcech, které si bílý příslušník střední třídy možná ani nedokáže představit.

Ukázka:
Začínal jsem se skutečně bát. Tihle hoši nevypadali, že by se chtěli na něčem domlouvat. Na stole ležely tonfy a na kachličkách zamřížovaného koutku místnosti byla jasně zřetelná krev. Rozhodně tam už v minulosti někdo byl bit. Začal jsem raději vyndávat věci z kapes na stůl. Když jsem byl hotov, prohledali mě, a zjistili, že jsem nic neukradl. Místo omluvy a trapného vyprovození ven z budovy jsemdostal pěstí. Aby ne, dovolil jsem si nekrást.

Filip Šimeček

Aktivista, publicista, pedagog, herec, včelař. Brainstorming mi nikdy moc nešel:)