Vona

„Některé hlasy nezapomeneš. Mluví k tobě zevnitř, a dokud dýcháš, budou tu s tebou.“
– citace z knihy, str. 102 –

Pod šumavskou Huťskou horou se místní lidé dopustí neodpustitelného krveprolití na bozích hor. Prokletí se s obyvateli potáhne ještě několikeré pokolení. Je vůbec kdy možné se z masakru spáchaného proti přírodě vykoupit?

Nad šumavskou krajinou se vznáší černý mrak hořké nelítosti, snášející se nad hlavami těch, co se provinili proti jejím zákonům. Šumava nezapomíná, Šumava se nikdy nevzdává. Čarokrásná Šumava je všemocná. To sama příroda, nebo snad nadpozemské síly, rozesejí mezi obyvatele nenápadné zrnko marnosti, které pomalounku vyklíčí a přeroste v boží dopuštění.

Ve vyprávění se prolíná hned několik příběhů zasazených do rozdílných časových údobí. Avšak časem se krásně propojí.

Román „Vona“ je o ženské síle, i mužské ješitnosti, která nezná mezí. Je o propojení lidského světa s tím zvířecím. Je o propojeni světa tady na zemi a tím, který nad námi bdí a sleduje naše bezduché počínání.

„Nemusíš znát jazyk toho druhého ani patřit ke stejnému druhu. Stačí mít srdce.“
– citace z knihy, str. 56 –

Co mi drásalo srdce bylo vylíčení drsného upozadění ženského rodu. Román ukazuje situaci, kdy je role ženy brána jako podřadná, kdy je pro slaboduché chlapy, s egem táhnoucí se jako smrad až na půdu, jen nějakou služkou, rohožkou, do které neváhají dle libosti kopnou. Je o situaci, kdy ženy vlivem imbecilně smýšlejících chlapů ztrácí identitu i jméno a stávají se pro ně pouhým anonymním prvkem – jakési „vony“. Odlidštěné, ponížené a sedřené až na kost. Pokládám si otázku, kde se ve slabých mužích bere ta nepochopitelná nenávist vůči všemu ženskému?

„Bolest je královna, co zlomí každého.“
– citace z knihy, str. 25 –

A pak je tu ještě horší nespravedlnost světa! Psychické i fyzické týrání dětí. Každé dítko by mělo poznat lásku, ať už mateřskou, rodičovskou, sourozeneckou, či alespoň pocítit hřejivou náruč někoho blízkého. Je pro mne ubíjející číst o dětech, kterým je toto všechno vědomě odpíráno. Pak se není co divit, že se trauma z dětství a naučené vzorce chování reflektují v dospělém věku a mají nedozírné následky.

„Narodil se z nenávisti a s nenávistí ke všem, co dokáží nebát se a milovat. Někomu důvěřovat.“
– citace z knihy, str. 131 –

Nakonec dojdeme k jasnému prozření, že všechny „vony“ v románu byly nesmírně statečnými ženami, ač pro své zdegenerované muže byly vesměs bezcennými a mnohdy zcela bezejmennými…

„Tady u nás mají chlapi dřinou zkrvavené ruce a ženské bolestí zkrvavené srdce.“
– citace z knihy, str. 138 –

Ta pozvolně vzrůstající nenápadná hrůza prosakuje čtenáři až do morku kostí a beznaděj se čtenáři zabodává hluboko do kůže jako tisíce miniaturních jehliček. Tep mi při čtení vypověděl službu! Právě v tom je psaní autorky zcela výjimečné. Kam se na ni hrabe Stephen King. Za mě vykresluje děsivou atmosféru mnohonásobně lépe, šílenství přichází psychoticky krůček po krůčku, nemá slitování, a osobně se při čtení autorčiných románů kolikrát přistihnu, že ani nedutám. Přiznám se, že se našly pasáže, při kterých jsem musela knihu odložit a hluboce se nadechnout. Bylo těžké je strávit, a to dokonce i mě, čtenáři válečné literatury, který už je zvyklý na ledajaké popisné příšernosti.

Petra Klabouchová je pro mne již dlouho jednou z nejlepších českých spisovatelek. Líbí se mi nejen její styl psaní. Oceňuji, že se pouští do tak náročných témat, která by možná bez jejího přičinění zůstala zapomenuta. Jen těžko si představit, co sil, nejen těch badatelských a rešeršních, ale hlavně psychických, jí musí stát sepsat příběhy, které nám za poslední roky servíruje. Kde v sobě bere odhodlání v tolik náročné práci pokračovat, je pro mne obrovskou záhadou, ale velice jí za to děkuji.

Román „Vona“ je dalším mistrovským kouskem české literatury vycházející z místních pamětí a legend, inspirovaný skutečnou tragédií, jež postihla stavení na samotách šumavských Kozích Hřbetů v zimě roku 1853.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host.

Denisa Šimíčková