30 Seconds To Mars: Guess what? We love you guys, we love you Prague

Californskou rockovou kapelu společně založili bratři Jared (zpěv a kytara) a Shannon Leto (bubny) v roce 1998. Od té doby vydali celkem tři alba – 30 Seconds To Mars (2002), A Beautiful Lie (2005) a naposledy This Is War (2009). Zejména od roku 2005 se těší obrovské popularitě po celém světě. A se svým posledním albem ho také celý objíždějí. I Praha se tak stala součástí Into the Wild tour.

V pátek 18.3. se pražská Incheba aréna otřásala v základech. Když jsem před půl osmou dorazila, už to na podiu roztáčeli divocí a trochu blázniví Street Drum Corps. To byla první předkapela, která opravdu splnila svůj účel a publikum pěkně rozehřála. Když ovšem skončila, celá aréna se rozsvítila a dobrých dvacet minut bylo vyplněno  repro hudbou. To samozřejmě publikum stačilo vychladnout. Když se přesně v osm znovu zhaslo, všichni už očekávali Jareda a jeho partu. Chyba lávky, k neskrývanému zklamání všech fanoušků se objevila druhá předkapela, dánští Carpark North. Stylově byli trochu jinde, dost elektro. Sice to nebylo úplně špatné, ale byli přijati velmi vlažně. Vždy, když avizovali další písničku, publikem to zašumělo („Né, další už néé..“). Největší nadšení sklidila písnička poslední, protože všichni předem věděli, že je vážně poslední.

Jenže potom se sálem zase rozezněla repro hudba. A to nadlouho. I když se už nervózní publikum snažilo několikrát kapelu „přiječet a připískat“, nic moc to nepomohlo. A to ani když ve 20.51 začaly první řady fanynek křičet „Jared, Jared, we love you! Jared! Jared!“. Ve 21.15 se však světla zhasla znovu, tentokrát už doopravdy. To byl povel pro celý přeplněný sál, aby začal ječet. A ječel poctivě až do konce koncertu. Taky se do vzduchu synchronizovaně zvedla záplava modře podsvícených mobilních displejů. Díky tomu je však především na YouTube spousta záznamů z tohoto večera.

Koncert byl opravdu velmi profesionálně připravený i předvedený. Byl prostě dobrý. Sdělím vám proto jen takové zajímavosti a nebudu tu mluvit o tom, jak byl skvělý, úžasný, perfektní, dynamický, zábavný…

Jako celý koncert i nástup byl efektivní. Hra stínů za černou plachtou, v rytmu bubnů tušíme mávající vlajky, Jaredův stín nesměle zpívá a na údery kytar plachta padá,  Jared začne  zpívat naplno. A fanynky ječí ještě víc (ano, bylo to možné).

Mimochodem, jekot pokaždé zesílil, když se ztlumila hudba. A to jednou vedlo k takové příhodě. Když hrál Jared skladbu „Hurricane“, sám se doprovázel jen na piano. Uvedl to slovy „Zná tu někdo skladbu Hurricane?!“ A samozřejmě, všichni ječí (já ne, já už jsem na takové věci přeci velká), jakože ano. V této skladbě udělal Jared jen takovou  malou pauzičku, navíc to byla skladba  jímavá a romanticky podaná. A v této malé pauzičce začaly dívky zase ječet. „Ne, vy tu skladbu neznáte..,“ smál se Jared. Toliko k ječení.

Hrály se skladby ze všech alb. A vážně ke všem písničkám umělo publikum slova, takže ani nedošlo k žádné trapné chvilce, když Jared několikrát otočil mikrofon k publiku, aby zpívalo. Celá show byla vůbec velmi interaktivní. Kromě toho, že fanoušci hodně zpívali, také například zapózovali Jaredovi na fotku, kterou později vyvěsí zde. To jsou jeho vlastní zápisky k tomuto turné. Teď se tam můžete podívat na předešlá publika a postřehy například z Dánska, Paříže nebo Hamburku. Jsem zvědavá, co tam napíše o nás.

Jared také s publikem hodně komunikoval. Kromě toho, že jsme se několikrát dozvěděli, že jsme skvělí, že nás kapela miluje, že jsme nejlepší publikum a prostě úžasní, vyprávěl také o procházce Prahou, kterou ten den s kapelou absolvovali. Chrám sv. Víta je prý také úžasný.

Časem jsem se ujistila, že jsou všichni plně oddáni svému vůdci, totiž Jaredovi. Že  poslechnou úplně všechno, co jim přikáže. Tak došlo na synchronizované „screaming“. Na povel se ve vteřině ječení ztlumovalo, zesilovalo, ustávalo a tak podobně. V rámci skladby „This Is War“ pak všichni nadšeně ( a se zaťatými pěstmi) skandovali „Fight! Fight! Fight“ (Boj! Boj! Boj!). To by měli sociologové radost.

Na poslední song si pak pozval na podium asi tak dvacet vyjevených fanynek. Jedna z nich musela dokonce tlumočit jeho požadavky, protože publikum jaksi nerozumělo, že má udělat mezi sebou vpostřed kruh. A ta dívčina byla Slovenka, takže to nejprve převážně teenagerům (kteří slovenštinu až tak neovládají) taky nevyložila úplně jasně.

Během koncertu se na podiu několikrát objevili takoví zamaskovaní chlapíci, kteří buď mávali vlajkami, svítili světlomety do publika a na členy kapely, tleskali, nebo bubnovali na bubny. Když na vlajky došlo naposledy, Jared se zahalil do té naší. To bylo od něj pěkné, i když musel na začátku hledat pomoc u publika, jakže ta česká vlajka patří.

No, bylo to celé vážně působivé. Na koncert se také přišli podívat někteří zástupci naší hudební scény. Mohli jste potkat například Xindla X, Marka Ztraceného, Ewu Farnou nebo kapely Post-It, Clou a Imodium.

Jared několikrát zopakoval, že doufá, že se sem budou s kapelou vracet po zbytek svého života. Vypadá to tedy, že si koncert 30 Seconds To Mars můžete napříště prožít na vlastní kůži.

Veronika Schieblová

Miluju hudbu. Zpívám. Miluju film. Na ty jen koukám. Tak jest:)