Má cesta Čínou 2: rýžové terasy, hory z Avatara, uzení psi a Bamboo!

Do Guilinu jsme ve složení třech Češek dorazily brzo ráno a náš plán byl rychle najít autobus na rýžové terasy. To se nám nakonec podařilo, musely jsme však předtím odehnat několik turistických „nahaněčů“, kteří neustále pokřikovali „Bamboo! Bamboo!“. To jsme ještě netušily, že toto slovo uslyšíme v následujícím týdnu minimálně tisíckrát. Velkým lákadlem v oblasti řeky Li jsou totiž právě výlety na bambusových loďkách po i proti proudu, nejčastěji do města Yangshuo.

Cestou na rýžové terasy do vesničky Dazhai jsme musely jednou přesedat. S poměrně slušného autobusu jsme se tak dostaly do minibusu, ve kterém v Hong Kongu může jet maximálně 16 lidí. V Číně nás jelo alespoň 40 a k tomu živá kachna (v pytli) a posléze ještě mrtvá slepice (bez pytle, pověšená za nožičky na tyči). Ale co, říkaly jsme si, chtěly jsme pravou Čínu, no ne? A tak jsme nakonec bez kachny i slepice, které vystoupily před námi, dojely na místo. Celá oblast rýžových políček u Guilinu je proslavená zvláštním kmenem, kde ženy nejenže mají vlasy dlouhé až na zem a vážou je do speciálních útvarů, ale kde hlavně vládne silný matriarchát. Matky od rodin vedou obchody a hotely, komunikují s klienty a jezdí do města za byznysem. Muži mezitím doma vaří, stavějí domy, spravují topení a chovají děti. Ačkoli jsme už byly u políček v době dávno po sklizni, nemohli jsme si scenérie vynachválit. Po Hong Kongu je klidná a krásná příroda jako balzám pro duši. Z Dazhai se nám tudíž ani trochu nechtělo a kdybychom věděly, co nás čeká, možná že bychom ani neodjely.

Chystaly jsme se totiž přes Guilin a jeskyni Rákosových fléten (krásný přírodní úkaz, který je Číňany ošklivě kýčovitě nasvícen) do již zmíněného Yangshua. Nejdříve nás lákal na předraženou loď taxikář, po kterém jsme chtěly jen dovézt do přístavu. Poté nás námi najatý lodník nedovezl tam, kam jsme se s ním domluvily a kvůli tomu jsme málem nestihly navazující autobus. Ale hlavním šokem pro nás bylo Yangshuo. Čekaly jsme malou příjemnou vesnici. Místo toho se před námi objevilo velké město, kde jsou dvě hlavní nákupní turistické třídy a jinak nic. A na těchto ulicích se soustředí prodavači téměř čehokoli, co vás napadne. A všechno vám nutí, nabízejí, podbízejí. I když ráno snídáte. Prostě nemáte chvíli klid. A všude chodí lidi křičící „Bamboo! Bamboo!“, čímž vás lákají na jejich bambusová plavidla. Nejrozumnější, co tedy můžete udělat, je půjčit si na celý den kolo a jet do okolních vesniček a přírody (která mimo jiné inspirovala tvůrce krajiny ve filmu Avatar). Kochaly jsme se nádherným krasem ve tvaru zvláštních homolovitých kopců a skal po celé dva dny a kdyby nás povinnosti nevolaly zpátky do Hong Kongu, jezdily bychom tam dodnes.

Poslední den jsme sebraly odvahu a vydaly se na místní farmářský trh proslavený prodejem všeho možného. Měly jsme to štěstí a vešly jsme dovnitř z té správné strany. Čili nás nejprve čekal všemožný výběr ovoce a zeleniny. Následovalo koření a ochucovadla, místní masna, dále slepičky, kachničky, králíčci, rybičky, žabičky, šnečci, kočičky, pejsci a jedna koza. Vše živé i mrtvé. Štěkalo to, kdákalo, mňoukalo, mečelo. A u toho stáli muži a ženy s váhou a se sekáčkem a na přání zákazníků ukrajovali z vyuzeného hovězího, vepřového, ale i psího masa ty nejlepší kousky. Po této zkušenosti mě veškerá zvědavost přešla. Myslela jsem totiž, že když už jsem v Číně, tak psa zkusím. Ale ani náhodou. Dala jsem si jen šneky na čínský způsob (překvapivě dobré) a tím moje dosavadní experimenty skončily. Alespoň prozatím. Bůh ví, co mne čeká na cestách po Filipínách, Kambodži, Laosu a Thajsku. Ale o tom až jindy.

P.S.: Ale jeďte do Yangshua. A jeďte na rýžové terasy. Hlavně ale, prosím vás, nejezděte do Guangzhou, když tam končí Asijské hry. Tu chybu jsem bohužel udělala minulý týden. Guangzhou, velice rychle se rozvíjející město u delty Perlové řeky, má sice něco do sebe a hlavně nová moderní zástavba vypadá poměrně zajímavě. Ovšem takových lidí pohromadě jsem snad ještě neviděla. V metru jsem neměla daleko k ušlapání a ulicemi v centru se nedalo projít. Když vidíte Guangzhou na mapě, tak vypadá vůči velikosti Číny nevýrazně. Ale přeci jen – deset milionů Číňanů je deset milionů Číňanů. A když se všichni vydají na nákupy, je to k zbláznění.

Tereza Vondráková